Spiritualita

Spiritualita má svůj původ v latinském slově „spiritus“, které znamená „duch“ a používá se jako označení pro duchovní život. Tím pádem jde o víc než o konkrétní cvičení či techniku a zahrnuje mnohem víc než kratší či delší modlitbu. Spiritualita je totiž způsob, jakým žijeme, vnímáme a hodnotíme, a tedy zahrnuje všechno.

Spiritualita vyjadřuje náš život s Bohem, jehož součástí je modlitba, prožívání života s Ním, ale také účast na tajemství liturgie.

Spiritualita obecně

V dnešní době si můžeme všímat pozoruhodný jev: zatímco všeobecný trend a vnější diktát vede člověka jednoznačně k materialistickému pojetí svého života, o to více – snad z nějakého vnitřního pudu sebezáchovy – začínají lidé vyhledávat to, co obecně vyjádří pojmem „duchovno“. Lépe bychom řekli, lidé si začínají více uvědomovat spirituální složku své osoby a vidí v její realizaci nutnost pro udržení vyváženosti a harmonie svého lidství. Mohou se trochu povrchně pokoušet pouze o nalezení vnitřního klidu a míru anebo se mohou rozhodnout hledat a nalézt kvalifikovanější odpověď na palčivé otázky (mnohdy jdoucí k samotnému jádru vlastní existence), které se začínají rojit v jejich nitru. Nakonec dospívají k poznání, které nejvýstižněji vyjádřil už ve 4. století sv. Augustin: Veliký jsi, Hospodine, a vší chvály hodný… Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.

Při svém hledání a nalézání Boha jde sice každý svou vlastní specifickou a s nikým nezaměnitelnou cestou, ale zároveň se zpravidla orientuje i na určitou duchovní tradici nějakého společenství, které má s tímto prožíváním Boha dějinami prověřenou zkušenost. Konkrétní spiritualitou jako speciální cestu (vymezitelnou a napodobovatelnou) nazýváme určitého ducha, který proniká, ovládá a vtiskuje charakteristickou pečeť nějakému společenství. Tyto spirituality (přístupové cesty k Bohu) se v dějinách zpravidla rozvíjely ve spojení s nějakým řeholním hnutím, na základě charismatu zakladatele stojícího v čele. Byly to osoby, které nesmírně citlivě vnímaly, co jim Duch sv. sděluje, k čemu je volá. Z této jejich odpovědi, z cesty, kterou nastoupily, z potřeby, kterou vnímaly a z prostředků, kterých k tomu volily se rodí a formuje duchovní tradice charakterizující danou spiritualitu.

Premonstrátská spiritualita

Proto také, chceme-li poznat premonstrátskou spiritualitu, musíme logicky začít u zakladatele – sv. Norberta. Ptát se „Co jsou premonstráti?“ znamená ptát se „Jaký je onen duch sv. Norberta, kterým žijí a nesou ho dějinami?“ Základní rysy premonstrátů vyplynou na povrch právě už při pohledu na původ, život a zkušenost Norberta z Xanten. Pocházel z doby, kdy řeholní život byl víceméně doménou mnišských řádů, které charakterizovala určitá uzavřenost a izolovanost od okolního světa pomáhající jejich životu soustředěné modlitby a práce . Apoštolátu mezi lidem, hlásní Božího království se věnovali světští kněží (nepokrývající ovšem příslušná území rovnoměrně) či potulní kazatelé. Norbertem vnímaná potřeba doby i nepříliš valné úspěchy jeho individuálního působení jej vedou k myšlence života v řeholním společenství – jednak v klášterní usebranosti stavějícího jedině na Bohu a zakotveného v něm, ale zároveň vnímajícího duchovní hlad Božího lidu a vycházejícího k němu v touze být mu apoštolem a pastýřem.

Proto Norbert vychází ze zkušenosti, kterou znal – života kanovnického, což byl sbor kleriků shromážděný kolem katedrálního či jiného významného kostela, kde by společně žili a modlili se. Aby však nedocházelo k excesům u kanovníků často se vyskytujících (které znal Norbert osobně ze svého předešlého života), kdy jim šlo více o obročí, majetky a své pohodlí než o modlitbu a spásu duší, zakládá řeholní společenství, řeholní kanovníky – tedy kanovníky, kteří přijímají řeholi, pravidla, k jejichž zachovávání se zavážou řeholními sliby. Vzniká něco nového, pro co se začal užívat pojem vita mixta, tedy život smíšený, což se stalo charakteristickým znakem premonstrátů – život ve společenství v klášteře nesoucí v mnohém znaky a formu mnišských řádů, u premonstrátů v souladu s jejich kanovnickým založením s důrazem na společnou slavnostní chórovou modlitbu, propojeno s prací mezi lidmi, jimž to, co sami žijí, chtějí předávat, toho, se kterým se sami setkávají v modlitbě, chtějí přinášet. Premonstrátský život tedy stojí na čtyřech hlavních pilířích:

1. Communio

Premonstrátské prožívání společenství je mnohem víc než jenom o tom, že několik bratří žije spolu. Život ve společenství je základní součástí norbertinského dědictví a tedy i řádové spirituality. Je to život v rodinném kruhu bratří či sester. Je to život společenství lásky, společenství, které si navzájem důvěřuje. Život ve společenství je ze své podstaty životem pro druhé. To není jen myšlenka Norbertova či Augustinova, to je myšlenka života prvních křesťanů – a to je vlastně myšlenka stojící už na počátku Písma svatého jako vyjádření vlastní podstaty člověka (Gn 2,18: Není dobré, aby byl člověk sám), což v posledku přivádí člověka k tomu, k jehož obrazu a podobě je stvořen a který toto ne-bytí pro sebe, ale pro druhého od věčnosti prožívá jakožto trojjediné společenství. Život ve společenství je tedy nejvlastnější realizací Božího obrazu v nás a je rovněž velice praktickou a denně se nabízenou příležitostí, jak víc vrůstat do Boží blízkosti a získávat Kristovo smýšlení. Je to smýšlení přijetí zodpovědnosti za dobro a spásu jak celého společenství, tak každého jednotlivého bratra. Je to smýšlení ochoty zříkat se sebe a obětovat se pro druhého, jehož potřeby budou nadřazeny potřebám a přáním vlastním.

Kanovnický život je životem ve společenství – společenství života, společenství modlitby, společenství lásky. Svatý Augustin už na začátku své řehole (kterou i premonstráti přijali za vlastní) apeluje: Zvláště dbejte o zachovávání jednomyslnosti, vždyť proto jste se sdružili v jedno společenství. Mějte jednu duši a jedno srdce v Bohu! Společenství je místem, kde se člověk setkává s Bohem, přijímá jeho lásku a odpovídá na ni.Tento společný život je jednak ohromnou silou a oporou pro každého jednotlivce (pro jeho duchovní život i pro jeho apoštolát), ale zároveň je už sám o sobě svědectvím a apoštolátem. Bratři sjednocení v lásce ukazují navenek krásu a pravdu Boha, která je pak zdrojem a silou lásky k druhému člověku. Také dnes, ačkoli je dnešní doba dosti jiná než Norbertova, je základem života premonstrátů společenství. I když to nejde, aby všichni bratři bydleli v centrálním klášteře, je snahou, aby i bratři rozptýlení ve farní či jiné pastoraci žili v menších společných komunitách.

2. Contemplatio

Kontemplaci zde nemusíme rozumět rovnou v jejím užším (mystickém) smyslu. Jakožto pilíř premonstrátské spirituality je kontemplací veškeré hledění na Pána, tedy ukotvení jejich života v Bohu. Úplně konkrétně řečeno – jde o klášterem (či společenstvím) vytvářené a podporované prostředí modlitby. Jádrem života kanovníků je chórová modlitba. Proto i premonstrátům zabere největší část dne tato společná oslava Boží – v duchu řádového charismatu slavnostně liturgicky slavená. Jsou si vědomi, že se jedná o modlitbu církve. Náš Vykupitel chtěl, aby jeho život, který započal ve svém smrtelném těle svými modlitbami a svou obětí, neustále pokračoval během věků v jeho mystickém těle, jímž je církev. A proto je modlitba církve zároveň modlitbou, kterou Kristus ve spojení se svým tělem-církví přináší Otci. Konat modlitbu církve znamená nejen „modlit se“, ale zejména nechat zaznít svůj hlas v Kristu a jeho hlas v nás. Proto tato laus Deo in choro (chvála Boha v chóru) je pro premonstrátské kanovníky nejen důležitou součástí modlitby, ale hlavním pilířem modlitebního setkání s Kristem. Současně je zdrojem, inspirací a duší jejich další modlitby. To se projeví zejména v podobně důstojném slavení eucharistie. Svatý Norbert byl člověkem veskrze eucharistickým, což se promítlo nejen do jeho nasazování se ve prospěch hájení pravdy reálné přítomnosti Božího Syna v eucharistii (díky tomu je dodnes znázorňován s monstrancí), ale čerpání síly z eucharistie a eucharistické smýšlení (obětní vydání se pro druhé) byly pro něj charakteristickým rysem. A tak i pro premonstráta není setkání s eucharistickým Pánem jen záležitostí mše svaté, ale i mimo ni k němu přichází na osobní adoraci.

Denní modlitba církve mimoto přivádí k vroucímu a živému zalíbení v Písmu svatém, z něhož je tato modlitba nejen utkaná, ale zároveň povzbuzuje k častému čerpání z tohoto pramene živé vody, který se pak stává nevysychající inspirací osobní modlitby každého řeholníka. K tomu všemu napomáhá klima mlčení (vnějšího i vnitřního), které vhodně a přiměřeně vyplňuje určité části dne a určitá místa, aby tak maximálně napomáhalo člověku růst a poskytovalo možnost setkávat se s Bohem.

3. Actio

Premonstráti, jako všechny „staré“ středověké řády, nejsou úzce vyprofilovanými, co do zaměření a konkrétní náplně své činnosti. Tato konkrétní specializace byla vlastní až pozdějším kongregacím a institutům. Nicméně, jak bylo řečeno, k premonstrátům činnost navenek (aneb prvek apoštolátu) bytostně patří a harmonicky se doplňuje s jejich životem shrnutým pod pojmem contemplatio. Tato nespecifikace premonstrátů patří spíš k jejich výhodám. Žádná apoštolská práce (slučitelná s jejich komunitním a modlitebním životem) není proti premonstrátské spiritualitě a jejich formě života. A tak třeba můžeme premonstráty potkat jako vyučující na školách, pracujících pro Boží království v různých specifických skupinách (zdravotnictví, armáda, kultura, drogově závislí) či zapojených do standardní pastorační práce ve farnostech, kde třeba díky životu a práci v komunitě může každý co nejvíce rozvinout a užít svých osobních darů, vloh a charismat (práce s mládeží, rodinami či seniory, péče o duchovní hudbu).

4. Stabilitas

Tato opora premonstrátského života úzce souvisí s jimi prožívaným communiem a tím se promítá i do jejich duchovního života a činnosti, čímž jim dává specifickou příchuť. Premonstráti jsou společenstvím – společně žijícím a pracujícím – ale to neznamená, že kdekoli a jakkoli. Jsou společenstvím-rodinou a ta má svůj domov. Tím je pro premonstráty vždy jejich domovských klášter, centrální klášter kanonie. Tam vstupují, tam probíhá jejich formace, k tomu domu, místu a společenství bratří do dané kanonie patřícím si budují svůj vztah, na toto místo skládají své sliby (obětuji se Bohu a dávám sebe sama kanonii…) a ať je jejich apoštolská činnost zavede kamkoli, vždy mají v sobě živé vědomí, že doma, u rodiny, v celém kruhu společenství bratří jsou ve svém hlavním klášteře, kam se právě za prožitím a upevněním tohoto společenství pravidelně scházejí.

Premonstrátská spiritualita

Usilujeme ze všech sil o to, aby náš život byl službou Bohu. Chceme, aby naše víra byla živá, naše naděje pevná a naše láska aby stále rostla. V Boží službě nalézáme radostný smysl života. Chceme a máme premonstrátsky žít podle Norbertova příkladu a v jeho duchu, poučeni dějinami našeho řádu. Znamená to pro nás, že chceme žít podle dvojjediného přikázání lásky k Bohu a bližnímu.

O co usilujeme

Chceme oslavovat Boha liturgickou modlitbou.
Chceme mu sloužit v odříkání.
Chceme žít apoštolsky ve společenství práce i v pastorační činnosti.
Chceme milovat Krista v Eucharistii.
Chceme vroucně uctívat Pannu Marii.

Zásady našeho života může někdo považovat za příliš všeobecné a může se ptát po jejich originalitě. Obsah je skutečně obecný – katolický v nejlepším slova smyslu, ale metoda jejich uskutečňování je premonstrátská.

Život liturgický

„Liturgie je vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (konstituce Sacrosanctum Concilium, 10), toto napsali Otcové II. Vatikánského koncilu do Konstituce O liturgii. Pokud uvážíme, že sv. Norbert vložil do srdce premonstrátského řádu péči o liturgii, musíme uznat, že jeho invence byla nadčasová. Naším hlavním posláním je proto společná, veřejná modlitba Církve a eucharistická liturgie. To charakterizuje život kanovnický, tedy i život premonstrátský. Modlitba má přednost před vším ostatním. Usilujeme o to, aby byla krásná, ale především Bohu milá.

Život asketický

Askeze (z řeckého ἄσκησις askésis cvičení, praxe, disciplína) původně znamenala jakoukoli formu úsilí, kterým se upevňuje disciplína. To znamená, že asketickou praxí se člověk činí způsobilým uskutečňovat to, co poznává jako správné. Život asketický znamená zachovávat jistá omezení, dodržovat řád, trpělivě snášet slabosti druhých, ale i nepříjemnosti, které s sebou život přináší. Zdrženlivě se stavíme k nápadné, na odiv vystavované přísnosti. Protože okázalost může být pláštíkem, za kterým se ukrývá pýcha, nepokora.

Život apoštolský

Apoštolát (latinsky Apostolatus) znamená úkol apoštola, jeho práci a činnost. Slovo apoštol pochází z řeckého slova άπόστολος (odvozeno ze slovesa άπόστέλλω – odeslat, poslat), a znamená: vyslanec, posel nebo velvyslanec. Ježíš řekl svým učedníkům: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření“ (Marek 16,15) a tímto přikázáním svěřil všem křesťanům úkol seznamovat všechny lidi s jeho Osobou, s jeho zvěstí, kterou předával při svém veřejném působení. Tento úkol tedy zavazuje i nás jako premonstráty. Chráníme se však před individualizmem. Pracujeme jako společenství bratří a sester. Uvědomujeme si, že k vnější činnost musí vyrůstat z modlitby, aby tak vnější práce byla ovocem Božího požehnání. Snažíme se jednat v duchu Kristova doporučení: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Lk 17,10)

Život eucharistický

Eucharistie (řec. díkuvzdání) je středem a vrcholem všech svátostí církve. Tajemství jejího významu je nesmířně bohaté. Jde o obřad, kterým se připomíná Poslední večeře Ježíše Krista před jeho bolestnou smrtí na kříži. Eucharistie má podobu hostiny chleba a vína, které jsou však v průběhu mše proměňovány v Tělo a Krev živého a vzkříšeného Ježíše Krista. Pojmem eucharistie se také označuje tento chléb a víno. Protože v eucharistii se setkáváme se samotným Pánem, Ježíšem Kristem, jako Bohem a člověkem, snažíme se o všechny způsoby vnější i vnitřní eucharistické úcty a soustřeďujeme je ke mši svaté. Bojujeme proti oslabení eucharistické úcty a proti oslabení víry ve skutečnou Kristovu přítomnost v Nejsvětější svátosti. Rádi setrváváme před Eucharistii a dbáme o věrné zachovávání liturgických předpisů.

Život mariánský

Úcta k Panně Marii, Matce Ježíše Krista je zakotvena na více místech Písma, ale můžeme uvést alespoň dva: „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí.“ (Lukáš 1,48) A také: U Ježíšova kříže stála i jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna. Když Ježíš uviděl matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě. (Jan 19, 25—27) Panna Maria je naší Paní i Královnou našeho řádu, vždyť náš řád vznikl právě na slavnost Narození Páně, kdy se Matka Boží radovala z daru Syna. Dala podle tradice premonstrátům bílý šat a jí je zasvěcena většina našich kostelů. Marie je mateřské srdce našeho řádu. Uctíváme především její Neposkvrněné početí a pak její radosti.