Komplex budov, které dnes tvoří Strahovský klášter, byl budován především jako místo modlitby a bohoslužby. Samozřejmě postupem doby se stal také místem, které pamatuje význačné historické události a epochy. Samozřejmě byl rovněž postupně přestavován, zvětšován a přebudováván pod vedením význačných architektů a umělců a tím se stal také místem krásné architektury. Tím však byl Strahov již od samého počátku. To nám doložil stavebně-historický průzkum nejstarší, románské, podoby kláštera, který odhalil, že strahovský klášterní komplex byl již od samotného počátku v kontextu celé Evropy výjimečný svou monumentálností a krásou. Tuto svoji původní krásu dlouhou dobu ukrýval pod vrstvami novějších přestaveb, ale i dnes její části můžeme spatřit v podobě odhaleného románského zdiva a zbytků stavebních prvků i dnes. Pojďme se v následujících řádcích podívat, co tady lze spatřit dnes.
Letecký pohled na komplex Strahovského kláštera v současnosti
Jak dnes vypadá areál kláštera
Letecký pohled na průčelí klášterního komplexu směrem od východu. Centrální stavbou je klášterní bazlika se dvěma věžemi, které tvoří typickou siluetu Strahova při pohledu z Malé Strany či Starého Města.
Klášterní komplex je na první pohled nepřehledný, bližší představu vám může poskytnout pohled za ptačí perspektivy, který můžete spatřit na níže uvedeném odkazu.
Architektura je však vždy vyjádřením samotných dějin architektonického komplexu, a nejinak je tomu i na Strahově. Jeho dějiny se začaly psát roku 1140, kdy Olomoucký biskup Jindřich Zdík spolu s českým králem Vladislavem II. pojali myšlenku, že naproti Pražskému hradu, na místě zvaném Strahov (od staročeského „strahovati“ = strážit), zbudovat klášter. Zpočátku na tomto místě nechali usadit komunitu Strážců Božího hrobu, kterou však roku 1143 vystřídala komunita premonstrátů z porýnského Steinfeldu.
Zakládací listina Strahovského kláštera se nám nezachovala ve své originální podobě; její nejstarší dostupný opis pochází z roku 1410 a navíc je neúplný. Tento dokument byl publikován v edici „Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae“. Listina je podepsána Jindřichem, „pokorným služebníkem olomouckého kostela“, což je olomoucký biskup Jindřich Zdík, jeden z velikánů církevní a světské politiky 12. století. Jindřich ve svém prohlášení reflektuje svou duchovní cestu, včetně poutě do Jeruzaléma, a vyjadřuje touhu žít podle vzoru svatých kněží. Příběh pak pokračuje zmínkou o biskupu Janovi, který přispěl k výstavbě kláštera a věnoval na tento účel své statky. Po smrti knížete Oldřicha a biskupa Jana převzali zodpovědnost za klášter kníže Vladislav a biskup Ota, kteří vyjádřili svou podporu projektu. Vladislav, spolu se svou manželkou Gertrudou, významně přispěli k rozvoji kláštera darováním majetků a finančních prostředků. Listina pak detailně popisuje darované majetky, včetně pozemků a jména služebníků, což dokládá rozsah a význam tohoto duchovního podniku.
Pohled na Strahovský klášter před rokem 1736
Konventní budova
Kromě kostela je klášterní areál tvořen budovami, ve kterých řeholníci žijí. Nazýváme je budovou konventu, jeho součástí je především kapitulní síň, společná jídelna, prostory pro spaní a stravování. V původním románském objektu byla konventní budova čtvercovým uzavřeným areálem, který přiléhal na klášterní baziliku. Středem konventní budovy byl zdroj vody, který je na Strahově tvořen bazénem, který má prokazatelně již románský původ. Napájen je bohatými prameny, které vyvěrají z petřínského vrchu. Postupem doby byla konventní budova přebudovávána, zejména v době gotické, dále po husitských válkách a velmi výrazně i v době barokizace klášterních staveb po roce 1682.
Křídlo letního refektáře bylo vloženo do románské stěny kláštera při velké barokni přestavbě konventní budovy po roce 1682
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Duchovním, ale také i architektonickým centrem Strahovského klášterního komplexu je Bazilika Nanebevzetí Panny Marie. Po zabrání kláštera komunistickým režimem v roce 1950 byl proveden stavebně historický průzkum. Během něj byl nalezena původní stavba ve formě trojlodní baziliky zakončené třemi románskými apsidami. Na apsidy směrem k západu navazovala příčná loď. Materiálem stavby byla opuka, která se hojně vyskytuje v okolí. Mezilodní arkády a zdi hlavní lodi byly po velkém požáru roku 1257 strženy a nahrazeny tehdy moderní gotickou stavbou. V této podobě se pak kostel dochoval do roku 1601, kdy byl revitalizován po svém zničení během husitských válek. Vzhled byl výrazně proměněn zbouráním dvou románských věží na západě a výstavbou dvou věží nad příčnou lodí. Zároveň byl kostel prodloužen a na severu k němu byla připojena kaple Panny Marie Pasovské. Kostel je dlouhý 63 metrů a široký 10 metrů.
Pohled do klášterní bazliky směrem k hlavnímu oltáři.
Knihovní sály
Součástí kláštera byla od počátku samozřejmě také knihovna, protože řádová pravidla stanovovala povinnost vlastnit určité liturgické knihy, aby bratři mohli slavit liturgii. Ve středověku byly knihy ručně psané a jejich cena byla velmi vysoká i na takovou instituci, jakou byl klášter. Knih bylo jen velmi málo a nebylo třeba pro ně budovat zvláštní knihovnu. Situace se pak změnila s vynálezem knihtisku v 15. století. Knihy se staly dostupnější a postupně si jich klášter mohl dovolit vlastnit větší počet. Přesto do třicetileté války nemáme podrobnější zprávy o klášterní knihovně. Během obnovy kláštera za opata Jana Lohelia (1586-1612, poté se stal pražským arcibiskupem) byly obnoveny nejen klášterní budovy, ale také knižní fond. Památkou na jeho činnost je tzv. Lohelovo křídlo, kde byla umístěna knihovna. Na konci třicetileté války po obsazení Hradčan a Malé Strany švédskými vojsky (1648) bylo jako válečná kořist odvezeno větší množství knih. V době opata Jeronýma Hirnhaima byly v letech 1670–1674 vybudovány nové prostory knihovny nad západním křídlem románského konventu (dnešní Teologický sál). Teologický sál byl později rozšířen a vyzdoben freskami strahovského premonstráta Siarda Noseckého. V letech 1783–1785 (dokončení 1797) byl z popudu opata Václava Mayera postaven Filosofický sál, vybavený mobiliářem knihovny zrušeného premonstrátského kláštera v Louce u Znojma.
Pohled do Teologického sálu zbudovaného za doby opata Jeronýma Hirnhaima ze 70. let 17. století.
Budova opatství a provizoriátu
Budova opatství je dlouhé křídlo, které je otevřené východním směrem na Prahu. Tvoří nezaměnitelnou dominantu siluety Strahovského kláštera. Opatství, neboli prelatura, je obydlím opata kláštera, v době barokní představovala také reprezentativní křídlo s prostorami pro přijímání hostů, neboť opat byl i osobností politickou, dále je zde opatská kaple a další sály. Na prelaturu na Strahově navazuje budovu provizoriátu, jež byla vystavěna roku 1718, spojuje budovu prelatury s klášterní bazilikou a stavebně tak uzavřela prostor tzv. vnitřního nádvoří.
Klášterní provizoriát, neboli prostory řízení ekonomiky kláštera, je přístupný průjezdem, jeho průčelí je zdobeno sochou sv. Norberta z roku 1740. V interiéru se nacházela kaple s oratoří, která vzala za své v době komunistického záboru kláštera. K provizoriátu pak přiléhá prelatura, budova s pohnutou stavební historií od dob samotného počátku kláštera, jak dosvědčují dodnes částečně dochované románské sály v podzemí. Bývalá opatská jídelna v prelatuře zdobí nástropní malba od strahovského premonstráta Siarda Noseckého, zobrazující scénu na námět biblické knihy proroka Daniela – „Hostina u krále Baltazara“. Do poloviny 20. století byly stěny pokryty ornamentálními malbami. V dubnu 1950 byl klášter zabrán v rámci akce Státní bezpečnosti pod krycím názvem „Akce K“, v jejímž důsledku byl mobiliář zabaven a rozvezen, většinou pak nenávratně ztracen. Po restituci v roce 1990 byly budovy vráceny klášteru, přičemž jen malá část původního zařízení se vrátila zpět do majetku kláštera.
Průčelí klášterní prelatury, které od románské doby až do doby současné tvoří příbytek opata.
Drobná architektura
V areálu kláštera jsou rozesety zajímavé architektonické objekty, sochy, sloupy a zejména nás jistě upoutá kostel sv. Rocha, který nyní slouží jako místo, kde se prodávají vstupenky na prohlídkové trasy. Hlavní klášterní brána byla postavena v roce 1674, později pak rekonstruována po poškození dělostřelbou v roce 1742. Je ozdobena plastikami od Jana Antonína Quitainera. Naproti hlavní bráně se nachází kamenný sloup se sochou sv. Norberta, dílo z roku 1631 od Václava Raussela a Zachariáše Bussiho. Další umělecké dílo, sloup Ecce Homo, zdobí vnější nádvoří, a jeho současná socha pochází od Čeňka Vosmíka z roku 1910. Socha Panny Marie z Exilu, vytvořená Alessandrem Monteleonem v roce 1954, stojí na zahradě Strahovského kláštera jako připomínka původního Mariánského sloupu a je místem pravidelných poutí a modliteb. Je odtud i působivý výhled na pražské panoráma s Pražským hradem.
Socha Ecce Homo od sochaře Čeňka Vosmíka z roku 1910.
Klášterní zahrady
Strahovský klášter byl založen původně daleko za městskými hradbami, na místě, které se nazývalo Strahov, což je odvozeno od slova „strahovati“, neboli „strážit“. Své umístění stranou městské zástavby si udržel, alespoň ze tří stran, dodnes. V průběhu dějin byl klášter obklopen hospodářskými pozemky, ve středověku zejména vinicemi, z nichž se pak v průběhu dalších staletí, kdy klima pěstování vinné révy již moc nepřálo, staly zahrady. Klášterní zahrady jsou dnes z velké části přístupné veřejnosti. Rádi bychom upozornili na pozoruhodné výhledy, které je možné spatřit zejména z vyhlídky u sochy Panny Marie z Exilu. Na toto místo vede pěkná cesta skrze Petřínský park.
Historie Strahovských zahrad se začíná psát v době krále Vladislava II. zakladatele kláštera, který tyto pozemky daroval nově zakládanému klášteru v roce 1140. Již od počátku klášterního hospodářství zde vznikly různé zahrady, včetně dnešní opatské a konventní zahrady, přičemž podzemní štoly zajišťovaly jejich závlahu. Opat Jan Lohelius ve 16. století rozšířil hospodářskou činnost, včetně včelaření, jeho nástupce, opat Kašpar z Questenberka, dal zahrady oddělit zdí a nechal přistavět letohrádek a kašnu. V 17. století se zahrady dále rozvíjely, avšak byly poškozeny během švédského vpádu v roce 1648. Poté je obnovil opat Vincenc Makarius Frank, který přidal skleníky a další dřeviny. Začátkem 18. století došlo k pronikavé přestavbě kláštera a zahrad v barokním stylu, ale obléhání Prahy v roce 1742 je opět zničily. V 19. století byly zahrady využívány k pěstování ovoce, v 20. století pak byly provedeny revitalizační práce, zahrnující výstavbu vyhlídkové plochy a instalace sochy Panny Marie z Exilu. Zahrady pak prošly dalšími rekonstrukcemi a modernizacemi, včetně nových skleníků, založení malé vinice a zavlažovacího systému. Dnes slouží pro pěstování plodin, včelařství a výrobu vína, udržujíce tak původní spojení zahrady a kuchyně.
Pohled do konventní zahrada z tzv. Lohelova křífdla, v pozadí je krásný výhled na město Prahu.
