Knihovní sály

Vznik knihovních sálů v období baroka

Jak je již výše zmíněno, v práci opata Lohelia pokračoval jeho nástupce  Kašpar Questenberg (1612–1640), Kryšpín Fuk (1640–1653) a Vincenc Makarius Frank (1658–1669), který se systematicky věnoval budování knižního fondu. Opat Jeroným Hirnhaim (1670–1679) nechal vystavět nový knihovní sál, který dnes nazýváme Teologický. V roce 1679 v něm bylo uloženo 5 564 svazků.

Teologický sál

Teologický sál byl postaven za opata Jeronýma Hirnhaima (1671–1679). Jeho architektem se stal Pražan italského původu Jan Dominik Orsi, jehož italská škola je patrná ze štukových kartuší. Barokní pojetí knihovny je reprezentováno policemi; knihy se na rozdíl od románského pokladnicového typu a gotického pultového začaly uskladňovat na výšku. Nad policemi lze spatřit zlacené dřevěné vyřezávané ozdoby s dřevěnými kartušemi. Jedná se o první knihovní pomůcku, protože obrázky v dřevěných kartuších s nápisy označovaly vědní obory, které byly v policích uloženy. V téže době (1672) byl pro knihovnu sestaven opatem Hirnhaimem knihovní řád. O 50 let později byl při příležitosti 100. výročí přenesení ostatků sv. Norberta (1727) prodloužen sál o několik metrů. Poté ho freskami vyzdobil strahovský premonstrát a malíř Siard Nosecký. Symbolicky a na základě citátů z Bible (především z Knihy Přísloví) a zčásti i filozofických traktátů zakladatele sálu opata Hirnhaima na nich demonstroval pravou moudrost, kterou člověk získává díky zbožnosti, bázni před Bohem. Hirnheim ve svých traktátech oponoval scholastice a jejímu rozumářskému uchopení světa a pravdy, jež považoval za falešnou, nebo pyšnou moudrost. Poznání světa chtěl dosáhnout cestou pravé pokorné zbožnosti.

Člověk poučený vírou však musí budovat vědění a vzdělávání. Knihovna je zobrazována na několika freskách jako symbol této cesty. Nad kovanými železnými vraty vedoucími do vnitřních prostor kláštera je malý nápis: INITIUM SAPIENTIAE TIMOR DOMINI – Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem (Žalm 111,10). Paradoxem zůstává, že se filozofické spisy budovatele knihovny ocitly na indexu zakázaných knih a teoreticky se tak měly dostat do speciálních uzamčených skříní nad oběma sálovými dveřmi, které sám nechal instalovat. V klášteře ovšem byly Hirnhaimovy knihy čteny a staly se inspirací i pro Siarda Noseckého. Pravé části sálu (z pohledu návštěvníků) dominuje pozdně gotická dřevěná socha sv. Jana Evangelisty. Sepětí této sochy s knihovnou představuje tzv. sáčková vazba, kterou drží sv. Jan v levé ruce. Sáčková vazba, ač často zobrazována ve výtvarném umění, zachovala se v malém počtu exemplářů díky účelu, pro který byla vyráběna, tedy jako cestovní vazba. Buď byla zničena při cestách nebo odříznuta při zařazení do knižní sbírky. Na levé straně (z pohledu návštěvníků) stojí tzv. kompilační kolo, vyrobené přímo pro knihovnu v r. 1678 a užívané pro kompilaci čili sestavování textů. Na policích kola měl písař rozmístěny prameny, z nichž čerpal. Planetový mechanismus umožňuje při otáčení kola udržovat jeho police ve stále stejném úhlu, takže nedochází k sesuvu knih.

Před Teologickým sálem je ve vitrínách umístěna expozice glóbů, zemských i astronomických. Některé z nich jsou z dílny nizozemské rodiny Blaeu, která se v 16. a 17. stol. v několika generacích specializovala na výrobu map, atlasů a glóbů. V Teologickém sálu je uloženo přes 21 000 svazků, podle jejichž obsahu byl sám pojmenován. Severní stěna je zaplněna výhradně různými vydáními Bible či jejích částí v mnoha jazycích. V letech 1993–94 byl interiér restaurován, přičemž byly police úplně rozebrány a dřevo sanováno. Pod původní šedomodrou barvou byl již koncem 80. let odkryt původní červený lak, který – jakožto nejstarší vrstva – dostal přednost. Parkety z 20. století byly zaměněny historicky i esteticky bližší replikou původní barokní podlahy. Původní návštěvnický okruh procházel všemi hlavními prostorami knihovny. Po dlouhodobých měřeních byl upraven do stávající podoby, neboť vlhkost v sálech během dne kolísala natolik, že byl ohrožen dobrý stav jak fresek, tak knižních vazeb. Druhý sál, dnes nazývaný  Filozofický, byl zbudován za opata Václava Mayera (1779–1800) v letech 1792–1794.

Filozofický sál

Opat Václav Mayer se v poslední čtvrtině 18. století rozhodl vybudovat pro četné přírůstky knihovny nové knihovní prostory. Nechal pro tento účel vystavět v Čechách naturalizovaným italským architektem Janem Ignácem Palliardim na místě původní sýpky nynější Filozofický sál. Průčelí bylo postaveno již v r. 1783, ale po výhodné koupi knihovního interiéru z ořechového dřeva, který nechal opat přivézt ze zrušeného premonstrátského kláštera v Louce u Znojma, přizpůsobil rozměry budoucího sálu rozměrům polic. Interiér byl instalován v letech 1794–1797 jeho původním autorem Janem Lahoferem z Dobšic u Znojma a upraven do raně klasicistní podoby. Udivující rozměry sálu (délka 32 m, šířka 10 m, výška 14 m) jsou umocněny monumentální nástropní malbou, kterou vytvořil vídeňský malíř Anton Maulbertsch během 6 měsíců roku 1794 jen s jedním pomocníkem. Nejvyšší řady knih jsou přístupné pouze z galerie, na níž vedou v obou rozích zbudovaná skrytá spirálovitá schodiště, maskovaná falešnými hřbety knih.

Malba „Duchovní vývoj lidstva“ ve zkratce zobrazuje vývoj věd a náboženství v jejich vzájemném ovlivňování a hledání od nejstarších dob až do doby založení sálu. Východisko a nalezení pravé moudrosti spočívá v křesťanství. Jako záruka tomuto hledání je postavena do středu malby Boží Prozřetelnost, obklopená ctnostmi a neřestmi. Vývoj lidstva počíná jeho úsvitem, který je pochopitelně spojen se starozákonními motivy. V centru dění jsou tu desky s Desatero přikázáními a Mojžíš, za nimi se nachází Archa úmluvy. Mezi dalšími je tu vyobrazen Adam s Evou, Kain a Ábel, Noe, Šalamoun a David. Na levé straně sledujeme vývoj řecké civilizace od mythických dob přes dobu Alexandra Velikého (zpodobněn v přítomnosti svého učitele Aristotela) až k filosofům Sokratovi, Diogenovi a Démokritovi. Na pravé straně je zobrazen vývoj věd (např. Aeskulapos, Pythagoras, Sokrates ve vězení). U nápisu Wenceslaus secundus, hic primus, který sděluje, že zakladatel sálu Václav Mayer byl druhým opatem se jménem Václav, v knihovně však prvním, je zobrazena skupina poražených bludařů jako narážka na francouzské encyklopedisty. Na protější straně lze vidět především novozákonní motiv - řeč sv. Pavla u oltáře neznámého boha na Areopagu v Athénách. Svatý Pavel zde hlásá evangelium, ze všech stran se k němu sbíhají příslušníci různých národů a křesťanství se tak šíří světem.

V pravém rohu stojí český zemský patron sv. Václav, v levé ruce třímá prapor se svatováclavskou orlicí. Stařena u jeho pravé ruky je jeho babička, sv. Ludmila. Napravo vedle oltáře jsou seskupeni církevní Otcové: sv. Řehoř Veliký s tiárou a křížem, za ním svatí Ambrože a Augustin v hábitu augustiniánů, u jejich nohou sedí sv. Jeroným v rouchu kardinála. Východní Otcové jsou zastoupeni sv. Řehořem Naziánským. Postava za klečícím svatám Norbertem nese nepřehlédnutelné rysy opata Václava Mayera. Napravo od něj klečí další čeští zemští patroni sv. Jan Nepomucký a sv. Norbert, zakladatel premonstrátského řádu. Na přelomu 18. a 19. století se knihovna stala proslulou v evropském kulturním prostředí. Četné návštěvy významných osobností byly již od r. 1792 zachycovány v nejstarší knize návštěv. Před vybudováním Filozofického sálu byl do knihovny, která se nacházela v klauzuře, ženám přístup umožňován jen sporadicky. Jednou z prvních návštěvnic nového sálu byla v roce 1800 lady Emmy Hamilton. Do knihovny přišla spolu se svým manželem, britským archeologem a státníkem, sirem Williamem Hamiltonem, a se svým milencem, vítězem od Trafalgaru, admirálem lordem Horatiem Nelsonem. Další významnou ženou, která prošla knihovnou 17. června 1812, byla rakouská princezna a choť Napoleona Bonaparte Marie Ludvika. Na podzim téhož roku poslala Strahovské knihovně kromě dalších knih a vídeňského porcelánového servisu čtyřsvazkové dílo o uměleckých sbírkách v Louvru. Když byla tato exkluzivní publikace dokončena, rozkázal Napoleon údajně zničit celý náklad a ponechal si pouze tři nebo čtyři kompletní řady. Obával se totiž, že jeho pověst bude poškozena tím, že je v díle uveden původ celé řady exponátů, uloupených především v Itálii. Knižní dar byl uložen v přebudované vysoké skříni, která dominuje ostatnímu nábytku v sále.

V okenním výklenku je umístěna busta strahovského bibliotekáře a archiváře převora Cyrila Straky, který se podílel významnou měrou nejen na katalogizačních pracích, ale i na zpřístupňování knihovních a archivních materiálů veřejnosti v první čtvrtině 20. století. Byl také jedním z nejlepších znalců české knižní vazby. Právě on pojmenoval oba sály podle tradičního rozdělení studií na filozofická a teologická. Kromě filozofie tu najdeme díla z oborů, které byly v rámci filozofického kursu vyučovány na univerzitách, tedy astronomická, matematická, historická, filologická a další. Celkový počet svazků v tomto sále přesahuje 60 000 kusů. Oba sály jsou spojeny chodbami. V té severní, přístupné veřejnosti, se nachází Kabinet kuriozit.

Kabinet kuriozit

Jádro strahovského kabinetu kuriozit byol zakoupeno na Strahov z pozůstalosti barona Karla Jana Ebena v roce 1798. Kabinety kuriozit (Wunderkammer) představují přímé předchůdce novodobých muzeí. V jejich sbírkách se zrcadlí rudolfinská renesance se svým zájmem o tajemno a podivuhodnosti i počátky systematického pojetí přírodních věd.

Hned při vstupu do historické části jsou umístěny přírodovědné sbírky převážně mořské fauny, doplněné sbírkami hmyzu, minerálů a voskových napodobenin plodů. Skutečnou kuriozitou je fantaskní dráček, vyráběný speciálními řezy z rejnoka (v minulosti býval mylně považován za preparované mládě blbouna nejapného – dodo ineptus). Mezi skříněmi visí i drátěná košile z 12. století a prsní brnění ze 17. století. Ve skříních jsou prezentovány sbírky „archeologické“: keramika, pouta, husitské selské zbraně.

Nachází se zde také dendrologická knihovna čili xylotéka. Z 68 svazků, které připravil kolem r. 1825 Karel z Hinterlagenu, dokumentuje každý jednu dřevinu. Desky jsou ze dřeva příslušného stromu, hřbet s nápisem v latině a němčině tvoří kůra s lišejníky, dovnitř jsou vloženy kořeny, větve, listy, květenství, plody, řezy větví a případně škůdci. Na zadní stěně  spojovací chodby můžeme spatřit Achbauerovu iluzivní perspektivní malbu z r. 1825, která prodlužuje chodbu pomocí optického klamu.

Ve vstupní expozici je prezentována faksimile Strahovského evangeliáře. Vznik tohoto kodexu, který je starší než český stát, je datován do let 860-865 do Trevíru, když ještě kolem r. 1100 byl majetkem tamního kostela sv. Martina. Mezi lety 980–85 byla do kodexu vevázána čtyři celostránková vyobrazení evangelistů. Tyto iluminace, reprezentující vrchol umění knižní malby období otonské renesance, vytvořil jeden z nejvýznačnějších mistrů raného středověku nazývaný podle svého stěžejního díla Mistr Registru sv. Řehoře. Na pozdější převazbě potažené červeným sametem jsou v rozích 4 velké emailové terče s románskými ornamenty (cca 1180), 4 bronzové románské sošky, 6 broušených křišťálů. Při převazbě dodatečně přidány sošky Ukřižovaného, Panny Marie a sv. Jana a 4 renesanční stříbrné medailony.

Ve zvláštní vitríně jsou umístěny další sbírkové předměty: model válečné lodi z přelomu 17. a 18. stol., vedle které jsou umístěny vojenské exponáty - hlaveň děla z r. 1686, 5 dělových koulí a jezdecké boty snad z doby francouzského obléhání Prahy v r. 1742, 3 polská kopí, tatarský luk, lovecká kuše, přilby z přelomu 17. a 18. stol. a slovenská sekyra – valaška. Podél podesty leží přímý zub z narvala, v minulosti vydávaný za roh jednorožce, a preparované části těla velkých kytovců.