Královská kanonie premonstrátů na Strahově, jehož je Strahovská knihovna nedílnou součástí, byla založen v r. 1143 olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem s podporou pražských biskupů Jana a Oty, českého knížete a pozdějšího krále Vladislava a jeho ženy Gertrudy. První komunita řeholních kanovníků přišla z porýnského kláštera ve Steinfeldu.
Knižní svazky ve Filozofickém sálu.
Přes existenci několika románských kodexů z nejstarší „vrstvy“ knihovny nemůžeme jednoznačně hovořit o vědomém kontinuálním vývoji knihovny, snad lze jen konstatovat, že původ fondů sahá až k samému založení kláštera. V průběhu staletí postihlo klášter několik katastrof, které nutně musely narušit plynulý vývoj.
Na místě zřejmě dřevěných budov, které shořely při požáru v r. 1258, byla postavena románská stavba, která se od té doby stala nedílnou součástí pražského panoramatu. Klášter byl vypleněn v letech 1278 a 1306 cizími vojsky a v r. 1420 husitskými radikály z pražských měst. Poté byl během husitských válek opuštěn. Po 150 letech, kdy klášter bojoval o zachování existence, byl do opatského úřadu zvolen pozdější pražský arcibiskup Jan Lohelius (1586–1612), který se stal obnovitelem nejen samotného kláštera, ale i strahovské vzdělanosti.
V r. 1627 přenesl jeho nástupce Kašpar Questenberg ostatky zakladatele řádu sv. Norberta z Magdeburku na Strahov. Sv. Norbert se stal jedním z českých zemských patronů a Strahov si mj. i tímto činem vydobyl zvláštní místo mezi ostatními premonstrátskými kláštery.Snahy opata Questenberga a jeho pokračovatelů o vybudování knihovny byly zmařeny vpádem švédských vojsk generála Königsmarka v r. 1648, jimiž byla většina knižních sbírek odvezena na sever Evropy.
Knihy nashromážděné po Vestfálském míru se dočkaly v 70. letech 17. století důstojného uskladnění v nově vybudovaném knihovním sálu, který se dnes nazývá Teologický. Zhruba v téže době byl sepsán i knihovní řád.
Po rozsáhlých akvizicích v druhé polovině 17. a během 18. století si rostoucí fondy vyžádaly na konci 18. století výstavbu dalšího sálu, tzv. Filozofického. V téže době se klášter stal jedním z útočišť českého národního obrození, na Strahově představovaného bibliotekářem G. J. Dlabačem.
Druhá polovina 19. a první polovina 20. stol. byly věnovány především katalogovému zpracování sbírek. Po r. 1950, kdy byly v Československu zrušeny řády a kongregace, jejich členové popravováni, internováni a vězněni a jejich majetek zabaven, byla Strahovská knihovna začleněna do nově založeného Památníku národního písemnictví, a klášterní archiv, hudební sbírka, obrazová galerie a exponáty byly rozprášeny do dalších státních institucí. Krátce po r. 1989 se po pádu komunismu v Československu objekty kláštera a další zabavený majetek včetně knihovny vrátily nebo vracejí v rámci nápravy některých majetkových křivd do rukou strahovských premonstrátů.
Strahovské knižní sbírky obsahují kolem 300 000 svazků. Knihy jsou uloženy nejen v obou sálech, ale i v přilehlých depositářích. Podstatnou část fondů tvoří staré tisky z let 1501–1800. Cenný je i fond prvotisků (téměř 1800 děl) a rukopisů (3500 děl), které se uchovávají ve speciální tresorové místnosti.
V současnosti narůstá fond především díky darům. Z církevních institucí jsou největšími dárci Arcibiskupství pražské, Provincie sv. Václava bratří františkánů a Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (redemptoristé). Odkoupena byla též část knihovny karmelitek. Z odkazů jednotlivců se do Strahovské knihovny dostaly knižní sbírky historiků a kunsthistoriků (Zdeněk Boháč, František Dvořák, Jaroslav Kadlec, Marie Anna Kotrbová, Anežka Merhautová, Emanuel Poche, Jaromír Stach Černín a další), výjimečně i přírodovědců (Jasoň Schützner).
