Po své pouti do Svaté země v roce 1138 pojal olomoucký biskup Jindřich Zdík myšlenku založit v Praze klášter řeholních kanovníků. S pomocí pražských biskupů a panovníků byl na místě zvaném Strahov založen klášter řeholních kanovníků, který však nepříliš prosperoval. Teprve od roku 1143, kdy přišli na Strahov premonstráti z porýnského Steinfeldu, začíná se na tomto úspěšně rozvíjet život řeholního společenství.
Zakládací listina Strahovského kláštera se nedochovala v originálu. Nejstarší známý opis pochází z roku 1410 a je neúplný. Jeho latinské znění bylo vydáno v edici Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae (I, č. 156).
(Ve jménu Páně. Amen). Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Jindřich, z Boží milosti pokorný sluha olomouckého kostela, všem křesťanům jak nynější, tak budoucí doby. Protože podle znamenitého apoštola každý, kdo touží „zůstávati v Kristu, tenť má i sám tak choditi, jakž on chodil“ [I. Jan 2, 6], aby, když přijme skrze víru Krista jako obyvatele do srdce, mohl býti i sám chrámem Božím a příbytkem Ducha svatého, je slušné a spravedlivé, aby se ti, kdož jsou údy nejvyšší hlavy, připodobnili své hlavě i svatostí života a čestností mravů a honosili se, že duchovním životem tvoří s Bohem jednoho ducha.
Neboť na jeden každý článek křesťanského náboženství je přemnoho vzorů svatých otců předcházejících příkladem, že se jedni na hoře rozjímání z lásky k hledání pravdy povznášejí v mysli k Bohu, druzí však, spojeni příbuzenskými svazky, neupouštějí pro pouto té lásky, kterou je příbuzný milován, od zbožných skutků; a když se přízní Boží všichni věrní horlivě snaží ty skutky následovat, každodenně se staví chrám pravého Šalamouna z kamenů v přítomné době jemně opracovaných údery a těžkostmi ne v této [pozemské] Sýrii, nýbrž v onom nebeském Jeruzalémě bez zvuku kladiva a sekery.
A tak, když jsem toto v mysli pečlivě rozvažoval a pozoroval, že po cestě Boží jedni jdou tak, druzí onak, já Jindřich, z Boží milosti nehodný sluha olomouckého kostela, zatoužil jsem, abych byl včleněn mezi syny Boží, a uvažoval jsem i o tom, jaké dary bych dal za hojné dary Bohem mi udělené; a proto jsem začal ve starostlivém rozjímání pátrat, který způsob života by byl nejvhodnější, abych mohl šťastně kráčet ve stopách svatých kněží, do jejichž řádu mě, třebas hříšníka, povolal Bůh.
A vskutku v tom přemýšlení, v tom vzrušení planoucího ducha přišlo mi, jak doufám, vnuknutím Božím na mysl, abych se vydal na zbožnou pouť do Jeruzaléma navštívit slavný hrob Páně a ostatní svatá místa a na místě, kde stanuly jeho nohy, pomodlil se k Pánu svému Ježíši. A když jsem se tam s pomocí Boží milosti dostal a na svatých místech nějaký čas pobyl, častěji jsem si opakoval onen výrok svatého Jeronýma: „Je chvalitebné, ne že jsi v Jeruzalémě byl, ale že jsi v Jeruzalémě dobře žil“, a vnuknutím Boha, od něhož všechno dobré vychází, jsem si umínil, abych svlékl starého člověka s jeho skutky a v spravedlnosti a svatosti pravdy oblékl nového, který byl stvořen podle Boha, a abych se snažil pod řeholí svatého Otce Augustina v řádovém rouchu sloužit Bohu.
A tak když jsem oznámil přání své mysli jak panu patriarchovi, tak všem bratřím u hrobu našeho Vykupitele v témž řeholním rouchu Pánu sloužícím, dosáhl jsem toho, po čem jsem toužil, a vzav na sebe na místě našeho vykoupení roucho svatého života, pospíšil jsem vrátit se domů.
Zatím spravoval Pražský kostel důstojný biskup Jan, svatostí života vynikající a ve veškeré počestnosti mravů znamenitý. Ten, dozvěděv se o touze mé vůle, jakož byl muž bohabojný, zbožně skrze nás obětoval Bohu statky a ostatní potřebné věci na stavbu příbytku pro bratří toho řádu. A ačkoli předčasná smrt předčasně urvala hojnější ovoce jeho dobré vůle, přece neumenšila, jak věříme, jeho zásluhu před očima velebnosti Boží, které každé srdce je otevřeno a k níž každé přání hovoří.
VladislavA tak když v krátké zatím době odešli z tohoto světa jak český vévoda blahé paměti pan Oldřich, tak svrchuuvedený důstojný pražský biskup, zaujali, byvše na jejich místo řádně zvoleni, slavný kníže Vladislav sídlo otcovského knížectví a pan Ota, muž v Kristu ctihodný, stolici pražského biskupství. A ti, osvíceni milostí Ducha svatého, velmi ochotně si přáli dostavět dílo Boží a projevovali radost nad tím, že v jejich dnech jak počtem, tak zásluhou přibývá lidu sloužícího Bohu, a proto si žádali knížecí štědrostí dát pevný základ tomuto místu, na které také přemnoho potřebných věcí v bohatě plynoucí dobročinnosti věnovali jak pan vévoda a důstojná a Bohu oddaná paní vévodkyně, tak svrchujmenovaný pan biskup.
A aby toto všechno nemohlo být v budoucnosti žádným úskokem od toho místa odcizeno, potvrdili to pan vévoda zněním knížecí listiny a pan biskup vyhlášením věčné klatby. A protože bylo hodno, aby jako tam řízením Božím vzrůstala zbožnost řeholních mužů, aby tak, ba ještě více měla v něm vzrůstati řehole svatého života a klášterní dokonalosti, začal jsem v starostlivém rozjímání pátrati, odkud by se takové osoby pro to místo přízní Boží obstaraly.
Protože se pak o steinfeldském klášteře rozšířila častá pověst a nás uvědomila, že jak pan probošt, tak všichni bratří pod řeholí svatého Augustina Pánu tam rytěřující i mezi vynikajícími muži toho řádu září jako světla na klenbě nebeské, zatoužil jsem, abych zasloužil dostat z jejich svaté a Bohu milé společnoszi opata s konventem, poprosil jsem o ně pana probošta a obdržel jsem je a odevzdal jsem jim s pomocí Boží správu toho místa. A aby se všechno darování tomu místu jak knížat naší země, tak ostatních dobrých Kristových věrných a také svrchuuvedené ustanovení naší nepatrnosti stalo na věky platným, požádal jsem, aby bylo potvrzeno listinou našeho pána svaté Apoštolské stolice, nejvyššího biskupa, a utuženo vyhlášením věčné klatby, a dosáhl jsem toho.
Obdarování pak toho kostela je toto: Jan, pražský biskup, dal celý svůj majetek, který měl ve vesnici Lochenicích a který tamtéž koupil od svého příbuzného jménem Mstěna a jeho synů a jiných příbuzných, a země, které získal od zbožného vévody Vladislava, a újezd, řečený Skalka; v Lužanech celou vesnici s celým lesem Mezným a tamže Újezd až k hlídce, které se ve zdejším jazyce říká „stráže“; ve Veliši majetek, který tamže koupil od Beneše, syna Markova; v Černoticích co měl; v Rašíně celou ves s lesem; tamže daroval kobyly, kterým říkáme chovné; v Třebnouševsi zemi na popluží; v Hořicích polovici vsi Hradiště a les; v Chudonicích co měl; a v téže vsi daroval Myslibor a jeho manželka zemi na tři popluží. Týž biskup ve vsi Libonicích daroval, cokoli měl; v Jenišovicích celou ves; v Nedělišti zemi; v Konicích zemi. Čeleď biskupa Jana: Muniš, Radovan, Utěcha, Ratva, Malava, Maňka, Bohumila, Mošna, Milgost, Branka, Čichta, Agta, Pivoňa, Haňata, Nepřivad, Moravka, Toma, Mstiš, Boletag.
Toto pak jest, co daroval vévoda Vladislav, zbožný a vznešený zakladatel řeholní čistoty v celých Čechách, se svou manželkou, paní Gertrudou, zbožnou matkou kněží, mnichů a všech sirotků, za spásu své duše bratřím a sestrám sloužícím Bohu a svaté Boží rodičce i svatému Augustinovi: dvě stě denárů z mince každý den sobotní; svůj dvůr Radonice s veškerým příslušenstvím, totiž vesnicemi, sluhy, služkami a jinými rozličnými jejich příslušnostmi.
Jména pak sluhů jsou tato: Buš, Miloň, Blaž, Oňata, Všan, Ban, Drugan, Jakub, Bohdan, Ostoj, pastýř kobyl, Čelek švec, Modlák, Nedoma, Lubata, Radosta kovář, Dědoň, Straš jsou soustružníci nádob. V téže vesnici se do služebnosti dobrovolně poddali: Gradata, Cudař, Bohdan, Božepor, Gogol zahradník, Vlkoň, Bohuta, Soběstoj.
Toto pak jsou voláci: Buďata se čtyřmi jinými, Peztek se třemi jinými, Utěch s dvěma jinými, Žirák se čtyřmi jinými, Lutoň s dvěma jinými, Goliša, Mikeš, Bula služka, Naděj, Bohdan. Ve vesnici Orasicích čtyři země, v Lahovicích země, v Hřivčicích 20 zemí, ve Vrbně Srn oráč a šest zemí. Týž vévoda také daroval vesnici Chyšku za duši Michaelovu a Lašovice dvojí, dal také vesnici Ouhonice s touto čeledí: Běl se čtyřmi jinými, Radák, Postan se čtyřmi jinými, Křižan se sedmi jinými, Modliboj se třemi jinými, Chropoň, Radosta, Dobrotag, Bohdan se třemi jinými, Božana služka s dvěma jinými, Lýsek s čtyřmi jinými, Borek s druhem, Vácemil, Dalata s pěti jinými, , Dievek, Přěmil s čtyřmi jinými, Bieška s třemi jinými, Milejší, Nubil s třemi jinými, Pomněn, Krátký s třemi jinými, ves Holonohy a Lovosice s jedním hájem, Na Konopnici, Telčice, které jeho otec za sto...
Zbytek listiny chybí.
Český překlad: Letopis Vincenciův a Jarlochův, Praha 1957, s. 188—190
Premonstráti zbudovali nejdříve dřevěné stavení kláštera a započali se stavbou románské baziliky. Pravděpodobně již od roku 1149 stál zde kamenný kostel, či alespoň jeho chór. Po dokončení stavby baziliky pokračovala stavební aktivita vybudováním kamenných klášterních budov, které byly v roce 1182 téměř hotovy. Po požáru v roce 1258 byl klášterní objekt znovu obnoven. Hmotný a duchovní rozvoj kláštera přerušili husité v roce 1420, kdy byl klášter vypleněn. Období až do konce 16. století znamenalo pro klášter dobu úpadku a doslovného živoření. Obrat nastal s příchodem Jana Lohelia. V roce 1586 se stává strahovským opatem a začíná s obnovou kláštera jak po stránce stavební, tak i duchovní. Nechává přestavět zchátralý kostel, buduje klášterní dílny, obnovuje budovy opatství a konventu, zřizuje nové zahrady. V roce 1594 žila v klášteře dvanáctičlenná komunita bratří. Když byl v roce 1612 Lohelius jmenován pražským arcibiskupem, na opatský stolec zasedl Kašpar Questenberg, který pokračoval v jeho díle. Dokončil přestavbu dolních ambitů a prelatury. Kromě toho staví špitál sv. Alžběty (později kvůli stavbě opevnění byl špitál přesunut na Pohořelec), klášterní pivovar, na Novém Městě pražském zakládá kolej sv. Norberta pro studium řádových bratří a znovu přestavuje kostel, tím, že jej prodlužuje směrem k západu. Mezi jeho největší činy patří přenesení ostatků zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta z Magdeburku na Strahov, kde odpočívají dodnes.
Ke konci třicetileté války je klášter znovu vypleněn a vyloupen, a to finským plukem švédské armády. Mnoho precios z kostela a rukopisů a knih z knihovny vzalo při této události za své. Stavební obnova kláštera započala po skončení války, opat Vincenc Makarius Frank přestavil poškozenou prelaturu a postavil nový špitál sv. Alžběty. Za opata Jeronýma Hirnheima byl v roce 1672 dokončen knihovní sál, dnes nazývaný Teologický. V barokním stylu pokračuje v 18. století přestavba kláštera: vzniká nový letní refektář, přestavuje se pivovar a hospodářské zázemí kláštera. Ještě jednou zasáhla do dějin kláštera válka. V roce 1742 byl celý areál poničen bombardováním za francouzského obléhání Prahy. Po něm byla obnovena původní středověká stavební substance v barokním duchu. Poslední velkou stavební aktivitou v areálu kláštera byla stavba nového knihovního sálu, dnes nazývaného Filosofický, za opata Václava Mayera (sál byl dokončen roku 1797). V této podobě vydržely objekty v podstatě až do padesátých let minulého století, kdy po násilném zrušení klášterů komunistickým režimem začal důkladný archeologický průzkum celého areálu a zároveň byla velice citlivým způsobem obnovena alespoň zčásti románská podoba kláštera. Po roce 1989, když se do kláštera opět vrátili premonstráti, byla započata nákladná rekonstrukce celého areálu, která vlastně pokračuje dodnes.
