Řád premonstrátů pochází z 12. století. Sliby prvních bratří se datují na den 25. prosince roku 1120 v Prémontré. První staletí řád zažil obrovský rozmach. Prvním klášterem založeným na území Čech je klášter na Strahově, jenž byl založen z porýnského kláštera Steinfeld.
Počátek druhého tisíciletí byl v Církvi dobou reformních hnutí, spojenou s rozvojem klášterů jako center duchovního i intelektuálního života, vznikem pozoruhodných sakrálních staveb a intenzivní christianizací Evropy. Propojení církve a světské moci však vedlo k boji o investituru (tj. o to, zda o církevních představených mohou rozhodovat představitelé světské nebo duchovní moci), nepotismu (obsazování církevních úřadů na základě příbuzenských svazků) a simonii (obchod s církevními úřady a hodnostmi). Představitelé reformních hnutí bojovali právě proti těmto zlořádům. K mimořádným reformátorům té doby patří také Norbert z Xantenu, zakladatel premonstrátského řádu.
Do Čech se premonstráti dostali díky olomouckému biskupovi Jindřichovi Zdíkovi za vydatné podpory krále Vladislava II. a jeho manželky Gertrudy. Na Strahov v Praze byli pozváni první řeholníci z německého Steinfeldu roku 1142. Brzy je ze Strahova založena Litomyšl (1145) a z ní Hradisko (1150). Dále v roce 1190 vzniká klášter Louka u Znojma, 1193 Teplá a později 1209 Zábrdovice. Ze Zábrdovic byl založen ženský klášter v Nové Říši (1211), který se v roce 1733 stal – již jako kanonie mužská – opatstvím. Ze Steinfeldu vzniká také další založení v Čechách a to Želiv (1149), odkud je v roce 1187 založeno Milevsko. Z ženských klášterů to byly kromě Nové Říše Doksany (krátce po Strahovu, asi 1143-1144), Louňovice (kolem 1150), Kounice (1181) a Chotěšov (v prvním desetiletí 13. století).
Roku 1126 nastupuje na Norbertovo místo v čele řádu jeho nejbližší spolupracovník Hugo de Fosses, který se roku 1128 stává opatem v Premontré. Jeho hlavním úkolem bylo vtisknout řádu jednotnou strukturu. Do té doby tvořily jednotlivé komunity spíše samostatná společenství. Hugo vytvořil jednotnou organizaci a strukturu řádu, řízeného pomocí generálních kapitul. V čele řádu stál generální opat , kterým byl až do Francouzské revoluce vždy opat v Prémontré. V Prémontré se jednou ročně pořádala generální kapitula, na níž se projednávaly aktuální záležitosti řádu. V Hugově redakci vznikají první Statuta - Stanovy, asi krátce po tom, co se stal opatem v Prémontré. Ve 13. století byl řád rozdělen na cirkárie (spojení klášterů na základě regionálních nebo jazykových hledisek). Generální opat vykonával právní moc nade všemi cirkáriemi. Rozdělení na cirkárie se uplatňuje do současnosti, stejně jako základní prvky struktury řádu.
Podobně jako v dějinách církve můžeme sledovat i v dějinách premonstrátského řádu období rozkvětu i úpadku a následujícího vzrůstu. Největším rozmachem řádu bylo období do 14. století, kdy kláštery nejen počtem (více než 3.000 klášterů), ale i kvalitou svého života a svým působením přispívaly k prohlubování náboženského a kulturního vzrůstu svého blízkého i vzdáleného okolí. V 15. a 16. století dochází v řádu ke krizi, způsobené jak vnějšími (reformace, na našem území husitské války), tak vnitřními (úpadek života společenství, dosazování ne vždy vhodných představených -– institut tzv. komendatárních opatů) příčinami. V 17. století získávají některé cirkárie práva generálních kapitul, což mělo za následek oslabení centralizace řádu. Přesto až do poslední čtvrtiny 18. století lze hovořit o jeho stabilizaci. Během následujících desetiletí postihlo premonstráty rozsáhlé rušení klášterů: ve Francii se jednalo o násilnou likvidaci v době Francouzské revoluce (Prémontré bylo zrušeno roku 1790), v zemích habsburské monarchie o mnohdy necitlivé církevně-reformní zásahy Josefa II., na území Německa pak o sekularizaci v rámci válečných reparací v prvních letech 19. století. Po roce 1835 zbylo v celém řádu pouze 9 mužských a 6 ženských klášterů. V tomto období se ale opět ukazuje úsilí o obnovu řádu a řeholního života. Ne všechny snahy byly úspěšné, přesto se řeholní život vrací do Belgie, Francie, Německa atd. Řádovou jednotu se podařilo obnovit díky papežům Piovi IX. a Lvu XIII., který svolal roku 1883 všechny opaty na generální kapitulu do Vídně. V čele řádu stanul strahovský opat Zikmund Starý.
Pro premonstráty v Čechách a na Moravě znamenalo období konce 19. století a první poloviny 20. století přes dílčí problémy dobu rozvoje. Řeholníkům se podařilo přečkat 2. světovou válku (někteří z nich byli uvězněni a zahynuli v koncentračních táborech), daleko horší hrozbu však představoval komunistický režim. V roce 1950 byly všechny mužské řehole v tehdejším Československu násilně rozehnány, řada premonstrátů byla nespravedlivě odsouzena ve vykonstruovaných procesech. Strahovský opat Bohuslav Jarolímek ve vězení zemřel. Jednotlivé komunity pokračovaly více či méně úspěšně ve své činnosti v ilegalitě, takže se po roce 1989 mohly vrátit do svých klášterů a začít s obnovou řádového života.
V dnešní době se opět u nás navazuje na tuto jistě bohatou řádovou tradici. O životaschopnosti řádu svědčí mimo jiné i misie, které se nacházejí v Africe, Brazílii, Jižní Americe i Indii a jsou podporovány kláštery z Evropy a Severní Ameriky. Řád má v současné době asi 1330 řeholníků a 374 řeholnic. Strahovská kanonie má dnes 74 členů. Většina působí na farách v Čechách, na Moravě, ale i na Slovensku (premonstráti spravují např. faru v Jihlavě nebo poutní místo Svatý Kopeček u Olomouce). Ke kanonii patří také dva závislé domy v Milevsku a v Holíči ve Slovenské republice, duchovní správa je vykonávána také v obnoveném ženském premonstrátském klášteře v Doksanech. V čele kanonie stojí opat Daniel Peter Janáček.
