Strahovský klášter byl původně zbudován daleko od bran města. Staré záznamy dokonce mluví o tom, že se v jeho blízkosti často vyskytovala divoká zvířata. Do dnešních dnů platí, že je Strahovský klášter obklopen rozsáhlými plochami zeleně, z nichž nejvýznamnější jsou Petřínské sady směrem jihovýchodním. V minulosti byly plochy kolem kláštera využívány zejména zemědělsky, značnou rozlohu zaujímaly zejména vinice. V současné době jsou veřejné prostory upravené v parkovém stylu. Pro potřeby řeholníků byla vyhrazena jedna ze zahrad přiléhající ke klášternímu křídlu z jihu, podle toho se tedy nazývá „konventní“, tak však není pro veřejnost přístupná. Proto vám na této stránce nabídneme alespoň alespoň její fotografie.
Letecký pohled na konventní zahradu. Je upravena v klasicistním stylu a slouží pro potřeby členů řádu. Veřejnosti není volně přístupná.
Klášter mezi zahradami
K zahradám Strahovského kláštera přináleží: zahrada Konventní, Opatská, Vyhlídka s vinicí, Vyhlídka u Panny Marie z Exilu a Velká strahovská zahrada. Celá lokalita kolem Strahovského kláštera spadá do Pražské památkové rezervace. Konventní zahrada je součástí klášterní klauzury, místem rozjímání, pro veřejnost je proto uzavřena. Opatská zahrada přiléhá ke klášteru z východní strany, směrem na Prahu. V současné době je nepřístupná, ale v budoucnu bude její část zpřístupněná veřejnosti. Na Opatskou zahradu směrem na Prahu navazuje Vyhlídka s vinicí. Na místní vinice se pěstuje odrůda Hibernal. Místo poskytuje působivý pohled na pražské panorama. Velká strahovská zahrada se rozprostírá ve svahu pod Strahovským klášterem směrem na Prahu mezi ulicemi Úvoz a Strahovská, v dolní části je ohraničena ulicí Vlašskou, v horní části sahá až ke Hladové zdi. Horní část nad vyhlídkovou cestou Raoula Wallenberga patří klášteru a dolní část rozkládající se pod touto cestou je majetkem hlavního města Prahy. Do naší doby se zahrada zachovala jako ovocný sad s partiemi lesního porostu, ve kterém nyní dominují javory, ale z důvodu zachování této biologicky významné lokality je žádoucí návrat k dubohabrové skladbě. Lesní porost je tu chráněn z důvodu výskytu roháče obecného.
Pohled na budovu konventu a část Letního refektáře z Konventní zahrady, která nás zavede do tiché a klidné atmosféry tohoto místa.
Vyhlídka Panny Marie z exilu
Tato vyhlídka poblíž konventní zahrady byla v 90 letech rekonstruována a na ní instalována socha Panny Marie z exilu. Dechberoucí vyhlídka je připomínkou místa původního Mariánského sloupu se sochou Immaculaty na Staroměstském náměstí, vztyčeného roku 1652 na památku úspěšné obrany Prahy proti švédským vojskům v roce 1648. Stín sloupu o výšce necelých 14 metrů sloužil také jako ukazatel času, když v poledne ukazoval tzv. Pražský poledník. Sochu, jejím autorem byl Jan Jiří Bendl, strhl rozvášněný dav 3. listopadu 1918. Jako prosba za odčinění této události bylo krátce nato mj. rozhodnuto zhotovit novou sochu Panny Marie. Stalo se tak v roce 1954 v Itálii. Ze sbírek krajanů v exilu zhotovil r. 1954 Alessandro Monteleone (1897 Tauranga – 1967 Řím) z carrarského mramoru novou sochu, připomínající původní podobu stržené skulptury. Poté, co byla papežským nunciem K. Micarou posvěcena v české papežské koleji v římském Nepomucenu, byla 22. května 1955 vztyčena na zahradě českého svatoprokopského benediktýnského opatství Lisle u Chicaga. Roku 1993 byla převezena do Prahy a 7. května 1994 vztyčena na zahradě Strahovského kláštera. Na kartuši uprostřed podstavce je nápis „Panno Maria z Exilu oroduj za nás“.
Sloup na Staroměstském náměstí byl obnoven roku 2020 a slavnostně posvěcen 15. srpna pražským arcibiskupem Dominikem Dukou.
Historie klášterních zahrad
Strahovská zahrada vznikla na území, které věnoval kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.) v roce 1140 řádu premonstrátů k založení kláštera. Prostorné pozemky byly vhodné pro založení vinic a zahrad, část z nich pokrývala obora. Můžeme předpokládat, že v nejbližším okolí kláštera vznikly již v jeho počátcích opatská zahrada (pod obydlím opata), konventní zahrada (pod jižním křídlem konventu), zeleninová zahrada (v blízkosti hospodářského dvora) a bylinná zahrádka klášterního pečovatele o nemocné (na svahu za konventní zahradou). Na Petříně byly už v době románské nalezeny vydatné zdroje pramenité vody, jež byly za opata Jana Lohelia v letech 1586 – 1612 svedeny podzemními štolami do zahrady a klášterních budov a zajišťovaly tak celkovou závlahu. Konventní zahrada byla v té době osazována keři a květinami. Vedle konventní zahrady založil Lohelius ovocný sad, začal také s chovem včel. Ve snahách o zvelebování zahrady pokračoval jeho nástupce opat Kašpar z Questenberka, který nechal v letech 1613 – 1614 oddělit klášterní zahrady od nádvoří a hospodářských budov zdí. Pod opatstvím vystavěl letohrádek se salou terrenou a v jeho blízkosti kašnu s vodotryskem. Do okolí letohrádku nechal vysadit několik cizokrajných stromů, z nichž se turecká líska dočkala našich časů. Současně s Questenberkem působil v klášteře tehdejší podpřevor Armand Fabius, Belgičan, který si lásku ke květinám a zahradnickému umění přinesl z domova.
Pohled do Konvetní zahrady kolem roku 1760 nám prozrazuje její výškové členění, které si zahrada zachovala dodnes.
Pod jeho vedením členové konventu sami pečovali o zahradu, vytvářeli symbolické obrazce z květin, jejich rohy osazovali ozdobnými cypřiši a zakrslými jalovci, z tvarovaných stromů upravovali loubí a besídky. Na nádvoří vysadili lípy. Na paměť přenesení ostatků sv. Norberta na Strahov v roce 1627 vysázeli na stráni pod Peklem (za nynějším zahradním domkem) dvě stromořadí vlašských ořechů. Říkalo se jim Questenberkovy ořechy a alej se vysazováním nových stromů uchovala do nedávné doby. Vysázeny byly i jedlé kaštanovníky, jejichž historii dnes připomíná statný letitý jedinec poblíž kazatelny u Hladové zdi. Ve stejné době se také zavedlo pěstování šafránu v opatské zahradě. V roce 1640 se stal opatem Kryšpín Fuk z Hradiště, jež dobudoval klášterní vodovod a chystal se dál zvelebovat vinohrady a zahrady. V tom mu však zabránila devastující válka v roce 1648 za švédského vpádu. Klášterní budova, vinice a zahrady byly zpustošeny a téměř zničeny. Obnovitelem vinic a zahrad se stal Vincenc Makarius Frank, opat zvolený roku 1658. Nechal vysázet keře, stromy a vzácné květiny, založil dva skleníky při jižní zdi konventní zahrady. Mezi ně dal postavit kašnu a poblíž také sklep na zahradnické nářadí, nad kterým byl později postaven zahradnický domek. V opatské i konventní zahradě nechal založit růžové sady, pěstovaly se tu v tehdy tulipány, karafiáty a rozmarýn. Z ovocných stromů vysázel jabloně, hrušně, švestky, třešně, broskvoně, meruňky, kdoule a mišpule. Pěstovaly se i léčivé byliny, v zelinářské zahradě (na dnešním Pivním dvoře). Při cestě ke kostelu sv. Vavřince na Petříně nechal Frank postavit zahradní pavilon a v jeho blízkosti v pískovcové skále grottu-umělou jeskyni. Nastupujícím opatem byl Jeroným Hirnhaim, jež nechal vysázet v opatské i konventní zahradě olivy a pro vinice dal přivézt sazenice z jihomoravských a mělnických vinic. Tehdy vznikla i sušárna ovoce, dnešní dům zahradníka. V dnešní Velké Strahovské zahradě byla tehdy postavena kazatelna a dvě poustevny, z nichž větší se zachovala dodnes. Za Hirnhaimových nástupců v roce 1682 započala velká přestavba Strahovského kláštera do barokního stylu, při které došlo i k přeměnám zahrad. Italský terasový styl (na svažitém terénu) se setkal s francouzským stylem geometricky členěné zahrady. Zahrady byly v rozkvětu, bylo o ně do detailu pečováno. Při bojích o Prahu v roce 1742 bylo však téměř vše znovu zpustošeno a zničeno. Náprava trvala 40 let.
Rytina Strahovského kláštera (vlevo), který je obklopen rozsáhlými vinicemi a zahradami. Na západ pak vidíme součásti barokního opevnění Prahy – bastiony. Barokní opevnění bylo budováno v letech 1653–1730. Před klášterem se nachází také jedna ze vstupních pražských bran zvaná Strahovská.
V 1. polovině 19. století se ve strahovských zahradách věnovala velká péče ovocnářství. Horní část zahrady byla zahradou ozdobnou, dolní část, porostlá stromy a vinicemi, zahradou užitkovou. Počátkem 20.století byla oživena snaha obnovit zahradní architekturu a využít krásnou polohu k úpravě vyhlídek na město. Propracovaný projekt zahradního architekta Jaromila Slaměníka se však kvůli špatné finanční situaci neuskutečnil. V 50. letech byly v konventní zahradě vysazeny dvě skupiny dubů sloupovitého tvaru (Quercus robur „fastigiata“) jež se staly během dalších desetiletí dominantou zahrady. V 80. a 90. letech se ve Velké strahovské zahradě uskutečnila asanační, regenerační a pěstební opatření. V letech 1991 – 1995 byla na prostranství těsně pod Opatskou zahradou vybudována, podle návrhu architekta Otakara Kuči, plošina s krásnou vyhlídkou na město, spolu se čtyřmi malými terasami s plodící vinnou révou. Vyhlídka poblíž konventní zahrady byla rekonstruována a na ní instalována socha Panny Marie z exilu. S využitím pramenitých vod ze Strahovských štol byl vybudován zavlažovací systém pro zelené plochy velké části areálu. V pozdějších letech proběhly dílčí rekonstrukce zahradních ploch, byly strženy staré skleníky a postaveny nové, po boku konventní zahrady byla založena malá vinice. Došlo k posílení chovu včel, začalo se s výrobou vína z vypěstovaných hroznů, navázalo se na původní provázanost zahrady a kuchyně, která symbolicky využívá výpěstků zahrady – zeleniny, jablek, jablečného moštu, ořechů a bylinek.
Zdroje: Historie Strahovských zahrad, Envis, Praha
Historie Strahovských vinic
Obnovitelem vinic a zahrad se stal opat Vincenc Makarius Frank, který byl zvolen roku 1658. Nechal vysázet keře, stromy a vzácné květiny, založil dva skleníky při jižní zdi konventní zahrady. Mezi ně pak dal postavit kašnu a poblíž také sklep na zahradnické nářadí, nad kterým byl později postaven zahradnický domek. V opatské i konventní zahradě nechal založit růžové sady; pěstovaly se tu již tehdy tulipány, karafiáty a rozmarýn. Z ovocných stromů vysázel jabloně, hrušně, švestky, třešně, broskvoně, meruňky, kdoule a mišpule. Zahrady rovněž sloužili i k pěstování léčivých bylin, v zelinářské zahradě, která se nacházela na místě dnešního Pivního dvorku. Při cestě ke kostelu sv. Vavřince na Petříně nechal Frank postavit zahradní pavilon a v jeho blízkosti v pískovcové skále grottu – umělou jeskyni.
Nastupujícím opatem byl Jeroným Hirnheim, jež nechal vysázet v opatské i konventní zahradě olivy a pro vinice dal přivézt sazenice z jihomoravských a mělnických vinic. Tehdy vznikla i sušárna ovoce, která se zachovala až dodnes a slouží jako dům zahradníka. V dnešní Velké Strahovské zahradě byla tehdy postavena kazatelna a dvě poustevny, z nichž větší se zachovala dodnes poblíž Petřínské rozhledny.
Za Hirnheimových nástupců v roce 1682 započala velká přestavba Strahovského kláštera do barokního stylu, při které došlo i k přeměnám zahrad. Italský terasový styl (na svažitém terénu) se setkal s francouzským stylem geometricky členěné zahrady. Zahrady byly v rozkvětu, bylo o ně do detailu pečováno.
Při bojích o Prahu v roce 1742 bylo však téměř vše znovu zpustošeno a zničeno. Náprava trvala 40 let. V 1. polovině 19. století se ve strahovských zahradách věnovala velká péče ovocnářství. Horní část zahrady byla zahradou ozdobnou, dolní část, porostlá stromy a vinicemi, zahradou užitkovou.
Počátkem 20.století byla oživena snaha obnovit zahradní architekturu a využít krásnou polohu k úpravě vyhlídek na město. Propracovaný projekt zahradního architekta Jaromila Slaměníka se však skrze špatnou finanční situaci neuskutečnil.
V 50. letech byly v konventní zahradě vysazeny dvě skupiny dubů sloupovitého tvaru (Quercus robur „fastigiata“) jež se staly během dalších desetiletí dominantou zahrady. S využitím pramenitých vod ze Strahovských štol byl vybudován zavlažovací systém pro zelené plochy velké části areálu.
V pozdějších letech proběhly dílčí rekonstrukce zahradních ploch, byly strženy staré skleníky a postaveny nové, po boku konventní zahrady byla založena malá vinice. Došlo k posílení chovu včel, začalo se s výrobou vína z vypěstovaných hroznů, navázalo se na původní provázanost zahrady a kuchyně, která symbolicky využívá výpěstků zahrady – zeleniny, jablek, jablečného moštu, ořechů a bylinek.
