Svatá Barbora

tempera, dřevo, 67 x 44 cm
O 533; původní číslo 824.

V českém gotickém umění se mezi lety 1380 - 1420 vytvořil specifický umělecký projev, vyznačující se soustavou protikladů, reálného i imaginárního světa, označovaný za krásný sloh. Rafinovaným způsobem se do výtvarného umění dostává spojení duchovní i smyslové stránky života. Typickým projevem malířství se stal zvláštní typ štíhlých postav s kultivovaným výrazem a půvabně řasenými rouchy.
Obraz světice vyniká vytříbeností a jemnou modelací látek i hladkými tvary obličeje. Pozadí malby je tvořeno zlatou rytou fólií, zatímco zadní strana má stříbrnou fólii s lakem, napodobující zlato. Deska nejspíše nebyla součástí oltářního celku, ale byla samostatně umístěna na oltáři a sloužila pro přímou adoraci světice, jež byla ochránkyně před náhlou smrtí, patronkou havířů a dětí. Některá poslední bádání poukazují na prvotřídní kvalitu této desky v souvislosti s dalšími dochovanými díly z okruhu Mistra třeboňského oltáře, předního představitele českého malířství první poloviny 15. století, především s Madonou z cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě. Deska mohla být vzorem i pro některé další malby, např. pro sv. Barboru z oltáře v Kleinschwarzenlohe u Norimberka.