Reforma papeže Řehoře VII.
Od clunyjské řeholní reformy se gregoriánská reforma lišila církevně politickým zaměřením. Obě vyšly z pojmu libertas ecclesiae (svoboda církve). Gregoriánská reforma si kladla za cíl jak obnovení svobody církve, tak také svobodu k vykonávání jejího pozitivního poslání. Z tohoto důvodu můžeme také sledovat reformní snahy ne jen ve vztahu ke společnosti, popřípadě panovníkům, ale také úsilí, které je nasměrováno dovnitř církve. Nedílnou součástí tohoto úsilí byla reforma světského kléru.
Teprve nedávné bádání ukázalo, jak silné bylo v XI. a XII. století kanovnické reformní hnutí a jak velice usilovalo o opravdovou křesťanskou obnovu kněžského ducha u všeho světského kněžstva. Hlavním momentem, který stojí jako ideál v této obnově, je pojem vita apostolica (apoštolský život). Je to návrat k ideálu prvotní církve v Jeruzalémě. Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné (Sk 4,32). Vždy byly v církvi snahy o uskutečnění tohoto ideálu, zvláště pro život kléru.
Eusebius z Verceli, sv. Augustin a jiní zaváděli pro své duchovní společný život s určitými pravidly, kánon = pravidlo, později se setkáváme s pojmem ordo canonicus (kanovnický stav). Synoda v Clermont roku 535 popisuje kanovníky jako kněze nebo jáhny přidělené k jednomu kostelu. Kanovnická pravidla dále vydal r. 768 biskup Chrodegang z Met. Dále velmi významná synoda v Cáchách z roku 816 vydává vlastní pravidla Institutio canonica za vydatné podpory Ludvíka Pobožného. Roku 1059 římská synoda, které předsedal bratr Hildebrant, pozdější papež Řehoř VII., ovšem kritizuje tuto cášskou Řeholi pro její nedůslednost v otázkách osobního vlastnictví a výhod. Svými dekrety pak stanovuje normy pro život duchovních, můžeme zde sledovat požadavek společného života kleriků u svého kostela, dále společnou jídelnu, ložnici, a společné využívání užitků, které jim kostel přináší. Ti kanovníci, kteří přijali tuto reformu, se později nazývali Canonici regulares, když postupně přijali ke svým pravidlům jako základ Řeholi sv. Augustina. Canonici saeculares, pak byli zpočátku kněží, členové kapitul, kteří tuto reformu nepřijali a neskládali sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Reforma ovšem směřovala k celému duchovenstvu, proto i rozlišení řeholních a světských kanovníků dnes vidíme v jiném kontextu.
Jean Châtillon, když hovoří o prioritách gregoriánské reformy XI. a XII. století v kanovnických společnostech, staví do popředí tyto body: život liturgický, který se stává jistou formou apoštolského působení členů kapitul pro křesťanský lid. Ač se zdálo, že forma slavení liturgie byla velmi blízká mnohým mnišským komunitám, přesto v životě kanovnických kapitul mělo slavení liturgie více veřejnou podobu, která byla nasměrována jak na oslavu Boha, tak také na prohlubování víry a zbožnosti lidu i v jeho vztahu ke Kristu a církvi.
Dalším aspektem liturgie bylo rovněž vzdělání a výchova. Život pastorační, ne všechna založení té doby měla pastorační zaměření, ovšem sledujeme určitou pružnost v odpovědi na požadavky biskupů a církve. Mnohá založení původně eremitského rázu přistupují k zakládání závislých domů, které již mají konkrétní pastorační poslání, spirituální či materiální, například spojené s místem kultu. Dalším výrazným momentem bylo zakládání škol a služba vzdělání, jako příklad se uvádí škola svatého Viktora v Paříži. Poslední typickou známkou kanovnických založení v tomto období byla pohostinnost a charita, která je chápána jako uskutečňování a naplňování poslání Ježíše Krista a evangelií.
V tomto spektru hnutí gregoriánské reformy vzniká Norbertovo založení, které založil sv. Norbert z Xanten. Původně sám světský kanovník, který se po své konverzi plně věnuje myšlence obnovy kněžské kázně, jak to můžeme sledovat v jeho úsilí u kolegiální kapituly v Xanten. Po nepřijetí svých reformních snah zakládá společenství v Prémontré u Laonu ve Francii a to roku 1120, kdy je mu toto místo nabídnuto laonským biskupem Bartolomějem de Joux, přitom mu dává jako základní pravidlo Řeholi sv. Augustina. Z těchto jeho kroků převládá mínění, že Norbert nechtěl původně zakládat řád v jeho právním slova smyslu. Spíše toužil žít ideál apoštolského způsobu, kdy vzorem se mu stává soužití apoštolů okolo Ježíše a Panny Marie. Adam Scot upozorňuje, že sliby pro vstup do komunity v Prémontré odráží apoštolského ducha: absolutní odvrhnutí a zamítnutí vlastnictví, rozdělení věcí podle potřeby, svornost jednoty a jednota svornosti. Naplnění tohoto apoštolského ideálu potom Norbert uskutečňuje právě v přijetí Řehole sv. Augustina, která patřila v době gregoriánské reformy k základu reformního úsilí.
Podoba gregoriánské reformy se v prvotní komunitě v Prémontré rýsuje především v těchto aspektech: Norbert staví na liturgické modlitbě konané ve vlastním kostele; bohaté přijímání svátostí, z něhož vyzařovala víra členů komunity; zvláštní místo zaujímá Eucharistie a její denní slavení; denně se konalo kapitulum (četba martyrologia, Řehole, připomínka zemřelých, kárání přestupků); studium a kontemplace, které byly nazývány lectio divina; kázání Božího slova; příjem a pomoc chudým - milosrdenství a pohostinnost; velká oddanost Panně Marii.
V době založení žila komunita v Prémontré pod vedením sv. Norberta podle ideálu prvotní jeruzalémské církevní obce. Můžeme zde sledovat kněze, jáhny a bratry s nižším svěcením, kteří se starali o běh komunity, služby oficia, mše svaté atp. Laičtí bratři se kromě účasti na části liturgie (ranní mše a nešpory) zaměřovali na fyzickou práci. Sestry pak se především zabývaly přijímáním návštěv, péčí o nemocné (tzv. pohostinnost).
Z roku 1124 se nám dochovalo první úřední schválení Norbertova založení od kardinálů Petra a Řehoře, legátů Kalixta II. Učinili tak v listině vydané 28. června toho roku v Noyonu v Pikardii. Potvrzení tohoto schválení se Norbertovi dostalo od papeže Honoria II. 16. února 1126 bulou Apostolicae Disciplinae.
Od roku 1124 se potom řád stále rozšiřoval. Stav premonstrátských klášterů k roku 1164 hodnotí P. Žák, O. Praem. takto: na území Francie 98 mužských a ženských klášterů, Belgie 34, Německa 82, Holandska 5, Británie 10, Švýcarska 5, Itálie 1, Polska 4, Čech a Moravy 6, Uher 2, Španělska 8, Portugalska 1 a Palestiny 2.
Do Čech se premonstráti dostali díky olomouckému biskupovi Jindřichovi Zdíkovi za vydatné podpory krále Vladislava II. a jeho manželky Gertrúdy, když na Strahov v Praze byli pozváni první řeholníci a to ze Steinfeldského proboštství roku 1143. Prvním opatem se stal Gezon, o jehož působení nemáme mnoho zpráv. Brzy je ze Strahova založena Litomyšl (1145) a z ní Hradisko (1150). Dále v roce 1190 vzniká klášter Louka u Znojma, 1193 Teplá a později 1209 Zábrdovice. Ze Zábrdovic byl založen ženský klášter v Nově Říši, který se v roce 1733 stal opatstvím. Ze Steinfeldu vzniká také další založení v Čechách a to Želiv (1149), odkud je v roce 1187 založeno Milevsko. Z ženských klášterů to byly kromě Nové Říše Doksany (1143 - 1150), Louňovice (1149 - 1150), Kounice (1183) a Chotěšov (1202).
Tento mimořádně rychlý růst řádu spatřujeme ve čtyřech metodách zakládání komunit, které se hlásily k myšlenkám apoštolského hnutí z Prémontré; prvním bylo řádem přijaté Eigenkirche (jednotlivé místní církevní společenství) se závazky pastorační péče; dále výměna komunity již existujících kapitul a klášterů premonstráty, v některých případech dobrovolné přidružení k řádu existujících klášterů a kapitul, a v neposlední řadě dary (území, statky atp.) převážně od šlechticů s úmyslem založení nových fundací.
Roku 1126 je Norbert povýšen na arcibiskupský stolec v Magdeburku a na místo zakladatele nastupuje jeho nejbližší spolupracovník Hugo de Fosses, který se roku 1128 stává opatem. Jeho největším úkolem bylo vytvořit jednotnou strukturu založení. Do té doby jednotlivé komunity tvořily více samostatné rodiny. Zjevně inspirován cisterciáckou Charta caritatis vytvořenou v Citeaux se Hugo pokouší o vytvoření jednotné organizace a struktury řádu na základě generálních kapitul. V čele řádu stojí generální opat (opat v Prémontré), který organizuje řádovou generální kapitulu jednou ročně, kde se projednávají aktuální potřeby už řádu. V jeho redakci vznikají první Statuta, jejichž první kodifikace musela být krátce po tom, co se Hugo stal opatem v Prémontré (1128), protože již v roce 1131 papež Inocenc II. nařídil opatům řádu, aby zachovávali tzv. Ordinis integritas a Consuetudo Premonstratensis monasterii.
Ve XIII. století byl řád rozdělen na cirkárie (propojení klášterů na základě území nebo jazykové oblasti). V katalogu Premonstrátského řádu z roku 1989 se setkáváme s těmito cirkáriemi: Circaria Anglica, Bohemica, Brabantica, Gallica, Germanica a Ungarica.
Generální opat vykonával právní moc nade všemi cirkáriemi a v XIII. století byli spolu s ním opati z Laonu, Floreffe a Cuissy otci řádu. Představeným cirkárie byl zprvu opat cirkátor, později byl určován vizitátor na jeden rok.
Podobně jako v dějinách církve sledujeme i v dějinách premonstrátského řádu období rozkvětu i úpadku a následujícího vzrůstu. Největším rozkvětem řádu bylo období do XIV. století, kdy kláštery nejen počtem, ale i kvalitou svého života a působením přispívaly k prohlubování náboženského, ale i kulturního života celých krajů a území. XV. a XVI. století přináší úbytek vitality, která byla vlastní řádu do té doby, a to díky vnitřním neshodám, ale také ne vždy šťastným zásahům zvenčí, někdy to byly války a náboženské nepokoje spojené s reformací, jindy zásahy tzv. komendatárních opatů, které od XV. století jmenuje papežská kurie. V XVII. století se objevují snahy k obnově ducha řádu i jeho struktur, ovšem i v této době dochází k zásahům světské moci, která nedovoluje mnohým opatům, aby se účastnili generálních kapitul. V té době získávají některé cirkarie práva generálních kapitul, což mělo za následek decentralizaci řádu. Následující XVIII. století díky jansenismu a francouzské revoluci přináší zánik klášterů hlavně ve Francii. Roku 1790 je zrušeno Prémontré a následovalo rušení klášterů v zemích, kde vládl Josef II.
V německých zemích to byla zase tzv. sekularizace, kdy všechny kláštery vzaly za své, ale to už jsme ve století XIX. Po roce 1835 zbylo v celém řádu pouze 9 mužských a 6 ženských klášterů. V tomto století se ale opět ukazuje snaha mnohých o obnovu řádu a řeholního života. Ne všechny snahy však byly úspěšné, přesto sledujeme, že se řeholní život vrací do Belgie, Francie, Německa atd. Řádovou jednotu se podařilo obnovit díky papeži Lvu XIII., který svolal roku 1883 opaty řádu na generální kapitulu do Vídně. V čele řádu stanul strahovský opat Zikmund Starý. Je to doba nového rozkvětu řádu, jeho organizace, ale i růstu, který však byl v naších zemích ve XX. století po 40 let násilně potlačen.
V roce 1950 byly všechny mužské řehole v tehdejším Československu násilně rozehnány, řada premonstrátů byla nespravedlivě odsouzena ve vykonstruovaných procesech. Strahovský opat Bohuslav Jarolímek ve vězení zemřel. Jednotlivé komunity pokračovaly více či méně úspěšně ve své činnosti v ilegalitě, takže se po roce 1989 mohly vrátit do svých klášterů a začít s obnovou řádového života.
V dnešní době se opět u nás navazuje na tuto jistě bohatou řádovou tradici. O životaschopnosti řádu svědčí mimo jiné i misie, které jsou díky klášterům západních zemí v Africe, Brazílii, Jižní Americe i Indii. Catalogus Ordinis Praemonstratensis z roku 1995 uvádí 33 mužských kanonií, 7 ženských kanonií a 6 ženských premonstrátských založení. Členů řádu je 1330 řeholníků a 374 řeholnic.
