Katechismus katolické církve říká, že svatořečením, tj. slavnostním prohlášením, že někteří věřící uskutečňovali ctnosti a ve svém životě byli věrni Boží milosti, církev uznává moc Ducha svatosti, který je v ní, a posiluje naději věřících tím, že jim je dává za vzor a přímluvce. To platí plně o církvi obecné. Platí to přiměřeně i o místních církvích, kterými jsou diecéze, a o dílčích církvích, kterými jsou především řeholní společnosti.
Řeholní společností je i náš premonstrátský řád. Založil jej světec, mezi „otce“ našeho řádu patří sv. Augustin, mnozí bratři a sestry v něm dosáhli a dosahují posvěcení svého života a někteří dosáhli oficiální kanonizace. Jak je to vlastně s těmi našimi svatými a blahoslavenými? Máme jich mnoho nebo málo? Potřebujeme jich víc?
Náš řád v minulosti byl velmi početný; dnes tomu tak není, ale ve srovnání s jinými společnostmi máme světců hodně. Je to pro nás vyznamenání a závazek. Premonstráti byli přitom od počátku v péči o kanonizaci a beatifikaci svých bratří a sester zdrženliví, protože nechtěli, aby liturgické slavení světců zatlačovalo slavení hlavních tajemství víry.
Roku 1582 byl svatým uznán Norbert a roku 1614 blahoslaveným Gotfríd. Roku 1657 byly zavedeny oficium a mše sv. Gilberta, 1675 sv. Gerlaka, sv. Siarda, bl. Bedřicha, bl. Heřmana - Josefa a bl. Gertrudy, téhož roku byl ukončen beatifikační proces Adriána a Jakuba. Konečně roku 1728 byly zavedeny oficium a mše sv. Evermoda, sv. Isfrída a sv. Ludolfa, téhož roku Benedikt XIII. na prosbu svého přítele, generálního prokurátora řádu Norberta Mattense schválil, případně sanoval, tj. doplnil právní nedostatky všeho, co řád dosud ve věci liturgického uctívání svých svatých zařídil.
Následovala beatifikace Bronislavy roku 1839, Hroznaty 1897, Huga 1927, svatořečení Heřmana - Josefa 1958. Římem schválenou úpravou jsou od roku 1962 Gotfríd a Bedřich uvádění jako svatí, Gerlak byl (snad zbytečně) vyřazen pro spornou příslušnost k našemu řádu. Roku 1998 byl blahoslaven Jakub Kern, kněz rakouského kláštera Geras. V současné době probíhají přípravy k zahájení kanonizačního procesu bl. Hroznaty, patrona plzeňské diecéze.
10. února
Hugo se narodil pravděpodobně v roce 1093 ve Fosses v současné Belgii. O jeho dětství je známo velmi málo. Přidal se ke kanovnické kapitule ve Fosses a nakonec nalezl uplatnění a cestu ve službách Burcharda, biskupa v Cambrai. Hugo byl přítomen, když se Burchard setkal s Norbertem ve Valenciennes roku 1119. Biskup se právě učil s Hugem, když vrátný oznámil, že u dveří je nějaký žebrák, který trvá na tom, že chce vidět biskupa. Biskup řekl vrátnému, aby muže přivedl. Když potulný žebrák Norbert vstoupil, Burchard na něj zíral s neskrývaným překvapením. V Hugově životě to byl zlom. Mohl se pouze dohadovat, jaká proměna se udála v Norbertově životě podle úžasu svého biskupa, a naléhal na Burcharda, aby mu řekl další podrobnosti. Při poslechu Norbertova příběhu pocítil Hugo, že je volán, aby se stal jeho druhem.
O několik dní později ve Valenciennes Norbert onemocněl, a Buchard určil Huga, aby ho až do uzdravení ošetřoval. Během dnů Norbertova zotavování, mluvil často Norbert s Hugem o Božích věcech. Poučoval ho zvláště o ctnostech pokory, prostoty, poslušnosti, cudnosti a chudoby. Starý životopis Norberta vypravuje: "Norbert, který byl ve věcech Božích pokročilý, opakoval tato a podobná poučení Hugovi vícekrát denně a soustavně ho povzbuzoval".
Hugo se stal prvním vytrvalým stoupencem v Norbertově práci a společenství. V roce 1121 za pomoci dalších druhů začali s prvním založením premonstrátského řádu v Prémontré v severní Francii. Počátkem činnosti založení ustanovil Norbert Huga převorem Prémontré. V roce 1128 ho jmenoval opatem, svým nástupcem v Prémontré a prvním opatem mateřského opatství. Z pokory si Hugo nikdy nepřidával k jménu "opat", ale "sluha Boží a Norbertův". Obětoval sám sebe výstavbě silného společenství života v Prémontré, které se stalo vzorem pro další domy řádu. Svolával generální kapitulu každoročně do Prémontré, a také řídil přípravu prvního uspořádání řádových zvyklostí a liturgických úkonů.
Hugo zemřel v roce 1164, když byl 36 let opatem v Prémontré. Je zobrazován v šatě opata jak drží knihu pravidel, kterými se klášter v Prémontré řídil v počátcích svého života.
17. února
Evermod se narodil v Belgii kolem začátku dvanáctého století. O jeho mládí není prakticky nic známo. Když bylo Evermodovi asi dvacet let, přišel sv. Norbert kázat do Cambrai na pozvání biskupa Burcharda. Evermod náhodou slyšel Norberta mluvit, a okamžitě se rozhodl připojit se k němu. Norbert ho vzal s sebou zpátky do nově založeného společenství v Prémontré, kde se Evermod stal jedním z jeho prvních následovníků. Od toho dne horlivý Evermod doprovázel Norberta na všech jeho cestách, a brzy se stal nejlepším přítelem a milovaným stoupencem potulného kazatele. Evermod stál na Norbertově straně ve všech klíčových okamžicích jeho života, ať zakladatele, nebo arcibiskupa. 6. června 1134 byl u Norberta, když dal své požehnání na rozloučenou a zemřel. Evermod byl smrtí Norberta hluboce sklíčen. V následujících letech zastával několik vedoucích postavení. V letech 1134 až 1138 byl představeným opatství Gottesgnaden v Sasku, a v letech 1138 až 1154 proboštem u sv. Marie v Magdeburgu.
V roce 1154 byl Evermod ustanoven prvním biskupem nově založené diecéze v Ratzeburgu. Katedrální kapitula třinácti premonstrátů obklopovala Evermoda životem společenství, které s láskou opatroval. Jako biskup byl znám především svou apoštolskou horlivostí při obrácení severních pohanů – Lužických Srbů. Je často zmiňován jako "Apoštol Lužických Srbů", a byl úspěšný jak v pokřesťanštění, tak v jejich civilizování, v čemž mnoho jeho předchůdců selhalo. Evermod byl také pověstný svým smyslem pro spravedlnost. Když vlivný hrabě Jindřich z Ratzeburgu nepřestával týrat některé vězně navzdory Evermodově žádosti, aby s nimi zacházel slušně, reagoval Evermod zázrakem. Bylo totiž zvykem, že byli vězňové pouštěni do katedrály na velikonoční mši. Evermod pokropil jejich pouta nově svěcenou velikonoční vodou, pouta se rozlomila a vězni byli osvobozeni. Evermod zemřel jako biskup ratzeburský 17. února roku 1178. Je zobrazován s odznaky biskupa, jak si utírá slzy zármutku nad smrtí svého milovaného přítele sv. Norberta.
26. dubna
Ludolf vstoupil do premonstrátské kapituly v Ratzeburgu, kde byl pokladníkem, než byl zvolen v roce 1236 ratzeburským biskupem. O jeho životě v předešlých létech není nic známo. Byl proslulý svým příkladným řeholním životem a mocným kázáním slova Božího. On to byl, kdo založil společenství sester premonstrátek u Rehna. U Ludolfa je ale asi nejvíce připomínána jeho nebojácnost při obraně práv a majetku církve proti chamtivému vévodovi Albrechtu Saskému. Jedním z vévodových plánů bylo srovnat se zemí chrámový komplex situovaný blízko jeho hradu a změnit toto místo v zahradu. Ludolf houževnatě oponoval tomuto záměru. Během služební cesty, doprovázen jen malou stráží, byl lidmi vévody Albrechta zajat, spoután, popliván a vůbec bylo s ním velmi drsně zacházeno. Ruce i nohy mu svázali a nechali ho na odlehlém místě v lese blízko močálu jako kořist nemilosrdným mračnům komárů. Pak ho uvrhli do vězení, ale nakonec byl osvobozen. Ludolf snášel všechna utrpení s trpělivým odhodláním. Obával se návratu do Ratzeburgu, který vévoda Albrecht získal do majetku, a nalezl útočiště u prince Jana z Mecklenburgu a Wismaru. Během tohoto vyhnanství se stalo, že Ludolf, pohublý a zesláblý v důsledku věznění a pokročilého věku, vážně onemocněl. Svoji poslední mši sloužil na Zelený čtvrtek. Jeho poslední slova byla: "Ó velký a dobrý Bože, dovol mně, svému neprospěšnému služebníku, abych patřil tobě po celou věčnost."
Zemřel 29. března roku 1250. Jeho tělo se vracelo do Ratzeburgu k pohřbu, a jak procesí procházelo Schlagsdorfem, říká se, že zvony ve městě se samy od sebe rozezvučely. Na příkaz vévody bylo tělo neseno přes most do katedrály ratzeburskou šlechtou. Ludolfovi bratři ho pak sami vnášeli do katedrály, místa jeho posledního odpočinku. Ludolf je oslavován jako biskup a mučedník za práva a svobodu církve.
Je portrétován se znakem biskupa, jak nese pouta, kterými byl spoután ve vězení, a jak drží palmu mučednictví.
24. května
Heřman Josef se narodil v Kolíně nad Rýnem někdy po roce 1150. Byl oddán Matce Boží od nejútlejšího mládí a obdarován tajemnou přízní už od dětství. Podle svého středověkého životopisce obětoval jablko na mariánském oltáři v Kolíně a soška Panny Marie s malým Kristem ožila, aby přijala tento pokorný dárek. Heřman Josef vstoupil už ve dvanácti letech do premonstrátského kláštera v Steinfeldu v Eifelu, vytrval a stal se jedním z nejproslulejších mystiků Porýní dvanáctého a třináctého století. Byl poslán do Fríska na kněžská studia. Jako kanovník a kněz kláštera v Steinfeldu si získal úctu a vážnost pro své dary duchovního vedení a kázání. Užíval těchto darů zvláště mezi řeholními společenstvími žen v Porýní. Jeho úplná oddanost Marii, matce Krista, způsobila, že mu k jménu přidávali jméno Mariina chotě – Josef. Jednoho dne, když pracoval v refektáři a cítil, že mu v práci zbývá příliš málo času na modlitbu, zjevila se mu Marie a těšila ho slovy: „Nemáš žádnou vyšší povinnost, než sloužit svým bratřím s láskou.“
Později, jako kostelník klášterního kostela, nalézal Heřman Josef hojně času pro rozjímavou modlitbu, kterou tak miloval. Vyvrcholením všech tajemných milostí, které Heřman Josef zažil, byl jeho tajemný sňatek s Blahoslavenou Pannou. Nazval ji totiž svojí růží v jedné z nejnádhernějších mariánských básní středověku, a zasvětil sám sebe její péči. Jeho zasvěcení Matce ho přivedlo velmi blízko k jejímu Synovi. Napsal také jednu z prvních a nejpozoruhodnějších oslavných písní k poctě nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Během posledního postního období v jeho životě požádaly cisterciánské sestry z Hovenu, aby opat poslal Heřmana Josefa sloužit pro ně zvláštní mši. Heřman Josef, už starší a slabý, trval na tom, že půjde pěšky. Po celý svůj život vždy odmítal koně nebo povoz. Po příchodu do kláštera ukázal svou holí na jedno místo na hřbitově a řekl sestrám: „Tady mě pohřběte.“ O několik týdnů později v Hovenu zemřel, buď v roce 1241 nebo 1252. Je portrétován v kněžském oděvu, jak drží malého Krista a jablko, které mu daroval, a s bílými růžemi, které připomínají jeho zasvěcení Marii, „Tajemné Růži“.
6. června
Narodil se kolem mezi léty 1080 a 1085 v Xanten, 100 km severně od Kolína nad Rýnem. Jeho otec se jmenoval Herbert a byl pánem hradu Gennep. Matka Hedvika pocházela pravděpodobně z rodu lotrinských vévodů. Norbert byl jako mladší syn podle tehdejšího zvyku obětován Pánu a stal se kanovníkem xantenské kapituly. Jeho povinností sice bylo zpívat Boží chvály v chóru kanovníků, ale nevzdal se světského života. Později se pro své schopnosti dostal ke dvoru kolínského arcibiskupa Bedřicha a posléze ke dvoru císaře Jindřicha V. Doprovázel císaře do Říma, kde byl Jindřich roku 1111 korunován papežem Paschalem II. Císařovo násilné vystoupení proti papeži kvůli boji o investituru se Norberta hluboce dotklo a bylo jednou z příčin jeho obrácení. V létě r. 1115 omráčil Norberta jedoucího v bouřce na koni blesk. Tento zážitek ho ovlivnil natolik, že se z Norberta z Xanten stal niterný, pokorný kajícník, který od té chvíle zcela změnil svůj život.
Toto Norbertovo rozhodnutí bylo konečné. Dosud byl podjáhnem, dal se vysvětit kolínským arcibiskupem na kněze a putoval od nynějška jako kazatel zemí a hlásal horlivě slovo Boží. V roce 1118 rozdal celý svůj majetek a odebral se do St-Gilles v jižní Francii, kde se zdržoval papež Gelasius II. Od něho dostal Norbert oficiální dovolení působit jako putující kazatel. Přílišná námaha spojená s úmornou apoštolskou činností způsobila, že jednoho dne těžce onemocněl a byl tak donucen přerušit misijní činnost. Po uzdravení se uchýlil roku 1120 s několika svými žáky a se svým nejlepším přítelem Hugem z Cambrai-Fosses na osamělé místo v blízkosti Laonu, severozápadně od Remeše. Malé místo Prémontré, kde se muži usadili, se mělo stát zárodkem premonstrátského řádu.
Norbert, zakladatel řádu, jehož členové se nazývají v některých zemích také Norbertini, dal svému malému společenství řeholi sv. Augustina; vznikl reformní řád augustiniánských kanovníků. Premonstráti, odění v bílé řeholní roucho, se snažili se vší vážností a nejpřísnějším duchem pokání obnovit původní řeholní ideál. Posvěcováním vlastní osoby chtěli dosáhnout posvěcení okolí. Pověst „svatých řeholníků“ se rychle šířila, stále více stejně smýšlejících proudilo do Prémontré, ukrytého v hustých lesích, aby se připojili k Norbertovi. Je to místo ve tvaru kříže, jakoby stvořené k modlitbě. Následovníků pak rychle přibývalo. Jedni chodili s Norbertem a pomáhali mu při kázání, jiní zůstávali v Prémontré, anebo odcházeli do nově založených domů. V blízkosti klášterů vznikaly komunity sester, které pomáhaly v apoštolátu a při charitativní práci. Byli přijímáni dokonce i laici, pro něž byl zřízen třetí řád. Tato instituce se poprvé v dějinách církve objevuje právě u premonstrátů. Šest roků po založení řádu, tedy roku 1126, byl Norbert papežem Honoriem II. jmenován magdeburským arcibiskupem. Jeho reformní snahy vzbuzovaly na jedné straně obdiv, na druhou stranu však vyprovokovaly Norbertovy odpůrce k násilnému zásahu proti novému arcibiskupovi. V roce 1128 předal Norbert vedení svého řádu svému příteli Hugovi. Po namáhavé práci zemřel dne 6. června 1134 tento neobyčejný muž Církve v Magdeburku. Byl pochován v tamějším klášterním kostele. Roku 1627 byly jeho ostatky převezeny do premonstrátského kláštera na Strahově v Praze. Slavný výrok řádového zakladatele, uznaného v roce 1582 papežem Řehořem XIII. za svatého, zní: „Byl jsem u dvora, žil jsem v klášteře, působil jsem ve vysokých čestných úřadech církve, a všude jsem se naučil, že není nic lepšího, než odevzdat se zcela Bohu.“
Sv. Norbert bývá znázorňován v premonstrátském řeholním oděvu nebo v rouchu arcibiskupa. Drží v ruce kalich či monstranci, někdy leží u jeho nohou bludař Tanchelm, který popíral Kristovu přítomnost v eucharistii. Světec od svého přenesení do Prahy roku 1627 patří k českým zemským patronům.
16. června
O počátečních létech života Isfrída není nic známo. V roce 1159 byl zvolen převorem kláštera Jerichow v magdeburské arcidiecézi. V roce 1180 se stal prvním nástupcem sv. Evermoda jako biskup v Ratzeburgu. Středověký kronikář ho popisuje jako „sanctus sancti successor“ (svatý následník svatého). Byl znám organizační obratností a neúnavně pracoval pro německou kolonizaci země lužicko-srbské. Isfríd byl zpovědník a přítel vévody Jindřicha Saského. Jindřich byl oddaný laik, který nadšeně podporoval Isfrídův projekt pokračování evangelizace Lužických Srbů započatý Evermodem. Císař Fridrich Barbarossa ale nespravedlivě zbavil vévodu Jindřicha jeho majetku a dal ho Bernardovi Anhaltskému. Bernard pronásledoval všechny, kteří nesouhlasili s císařovou politikou proti papeži, nebo kteří sympatizovali s vévodou Jindřichem. Isfríd snášel pronásledování s důstojností a trpělivostí, dokud Jindřich nebyl usmířen s císařem a znovu nabyl vévodství. Ve starých análech Stederburgských je Isfríd nazýván „člověkem vyznačujícím se křesťanskou moudrostí, pokorou a odvahou“.
V roce 1195 kanovníci z kapituly Schwerinské, složené ze saské a lužicko-srbské se nemohli shodnout na volbě biskupa. Papež požádal Isfrída, aby rozhodl, a volba padla na Brunwarda, prvního Lužického Srba, který dostal biskupské svěcení.
Isfríd byl člověk vysoce kající. Jednou na Velký pátek se postil o chlebu a vodě, a voda, kterou čerpal z obvyklého zdroje, byla zázračně proměněna ve víno. Isfríd zvedl oči k nebesům a řekl: „Když svou vůlí, ó zázračný Stvořiteli, proměňuješ věci, které jsi sám stvořil, odevzdávám se tvým příkazům. Patři, že v den umučení tvého Syna přijímám to, co dáváš.“
S životem Isfrída je spojováno hodně zázraků. Jednoho dne, když on a jeho kanovníci šli v průvodu kolem kostela, přistoupil k Isfrídovi slepý člověk a žádal ho, aby byl uzdraven. Isfríd se nad ním slitoval a řekl slova Žalmu 145(146) „Hospodin otvírá oči slepým“. S těmito slovy se onomu člověku vrátil zrak. Isfríd zemřel 15. července roku 1204 a byl pohřben v ratzeburské katedrále. Je zobrazován s odznaky biskupa se šálkem vody proměněné ve víno a se slepým člověkem, kterého vyléčil.
9. července
Adrián Jansen a James (Jakub) LaCoupe byli oba premonstrátští kanovníci z holandského kláštera v Middleburgu. Adrián se narodil v roce 1529 v Hilvarenbecku (odtud latinské příjmení „Becan“, které je někdy užíváno aby se nepletl s jinými Janseny). O Velikonocích roku 1572 byl jmenován farářem v Munsteru, vesnici u Severního moře. Tady, jako i v dalších farních působištích, byl znám svou pastorační horlivostí. Napětí mezi ním a kalvinisty bylo v Munsteru zřetelné, ale Adrián se nedal zastrašit. Chodil veřejně ve svém bílém hábitu, kázal a hlásal radostnou zvěst. Pomocníkem pastora v Munsteru v té době byl mladý otec James (Jakub) LaCoupe. Jakub se narodil v Audenarde v Belgii roku 1542, a slavné sliby složil roku 1561 v opatství v Middleburgu. Mezi bratry v opatství byl velmi oblíben pro svou přátelskou a otevřenou povahu. Ale sveden z cesty spisy protestantských reformátorů opustil Jakub opatství, aby pochopil hlavní myšlenky reformace. Zašel tak daleko, že psal až kousavě útočná pojednání proti katolické církvi. Do značné míry ale vlivem proseb a modliteb svého otce nakonec Jakub byl znovu přijat do katolické církve a řádu. Byl povolán do opatství v Marienhofu, kde se sám podrobil dlouhé době pokání a začal psát pojednání na obranu katolické víry. V roce 1567 byl ustaven pomocným knězem v Munsteru.
Adrián a Jakub se octli sami v Munsteru právě v době největších projevů protestantské nenávisti. Když přišlo léto roku 1572, byla nedaleko vesnic Dordercht a Gorcum přepadena skupina řeholníků kalvinistickými lupiči a byla velmi malá naděje na jejich osvobození. Farní kněží z Munsteru byli varováni, aby neopouštěli faru. V červenci se pak stalo, že někdo naléhavě volal o pomoc u dveří fary. Adrián se naivně domníval, že půjde asi o poskytnutí posledního pomazání umírajícímu, otevřel závoru na dveřích a byl spolu s Jakubem přepaden. Oba byli odvlečeni do vězení v Brielle, kde byli přidáni k dalším devatenácti kněžím a řeholníkům čekajícím na svůj osud. Po opakovaných nabídkách, aby se zřekli své katolické víry, byli kněží i řeholníci nakonec odvedeni do opuštěného kláštera blízko Gorcumu. Dva řeholníci se vzdali své víry a byli ušetřeni. Ostatní – včetně Adriána a Jakuba – byli pověšeni na trám, usmrceni a hrozně zohaveni. Adrián a Jakub jsou zobrazování s oprátkou na krku a s palmou mučednictví v ruce. Adrián drží papežskou korunu a klíče symbolizující jeho obranu římského papeže. Jakub drží kalich symbolizující obranu úmyslu Eucharistie.
14. července
Hroznata se narodil šlechtickým rodičům v Čechách kolem roku 1170. Jeho matka ho zasvětila péči Blahoslavené Panny už při jeho narození. Ačkoli se očekávalo, že narozené dítě bude mrtvé, důvěra jeho matky v přímluvu Panny Marie dala dítěti život i zdraví. Jako malý chlapec byl dvakrát blízko smrti. Poprvé, když ho přejela těžká kola kočáru, a opět, když spadl do řeky. Ale z Hroznaty se stal vynikající mladý muž, a vzal si mladou paní ze šlechtické rodiny. Po náhlé smrti jeho ženy a dítěte zůstal sám a opuštěn. Svůj zrak ale obrátil k duchovnímu životu a rozhodl se dát své pozemské statky k dispozici církvi. V roce 1193 věnoval své pozemky a majetek premonstrátskému řádu k založení kláštera v Teplé.
Dal Bohu slib, že se zúčastní křížové výpravy v roce 1197 a odjel s křižáky do Svaté země. Několik pro něj těžko překonatelných překážek, zvláště cestou po moři, ho donutilo opustit křížovou výpravu. Hroznata se vracel domů přes Řím, kde byl zproštěn svého slibu papežem Celestinem III., který ho vybízel, aby místo toho založil společenství premonstrátských sester v Chotěšově. Mezitím Hroznata sám cítil, že roste jeho rozhodnutí vstoupit do řádu. K tomu všemu nakonec získal žádané požehnání od papeže, a dostal i bílý hábit řádu od papeže Inocence III. roku 1202. Doma na něj čekalo mnoho těžkých zkoušek. Po návratu do Teplé (jako bratr laik) byl ustanoven správcem rozsáhlých klášterních statků a zaplétal se do různých složitých pří a sporů majetkových práv a vlastnictví statků. S plnou mocí danou mu opatem, bojoval Hroznata usilovně proti lakotné šlechtě, která se pokoušela jakýmkoli způsobem získat správu nad jeho dědictvím v Teplé. S odvahou a silou se otevřeně postavil těmto lidem na odpor, a tím si nadělal mnoho nepřátel.
Jednou, když cestoval z Teplé do Lichteštátu, byl Hroznata přepaden skupinou nepřátelských rytířů a byl uvězněn na hradě Kinsberg. Tam trpěl pomalou a mučivou smrtí hladem. Zemřel 14. července roku 1217. Jeho uctívání jako mučedníka bylo úředně potvrzeno Svatým stolcem v roce 1897. Hroznata je zobrazován se šlechtickou korunou, které se zřekl kvůli Kristovu království a s palmou mučednictví, jak drží kostel, který připomíná jeho založení kláštera v Teplé.
13. srpna
Gertruda se narodila 29. září roku 1227. Byla nejmladší ze tří dětí sv. Alžběty Uherské. Ještě než se narodila, její rodiče ji zaslíbili Boží službě. Když byl Gertrudě asi jeden rok předali ji sestrám premonstrátkám, aby splnili slib. Možná, že její svatá matka předvídala svoji blížící se smrt a věděla, že sestry budou jejímu osiřelému dítěti dobrými matkami. Když Alžběta jen o několik let později roku 1231 v Marburgu zemřela, povídalo se, že se měla zjevit v Gertrudině pokoji v Altenbergu celá rozzářená a usmívala se. Když Gertruda dosáhla potřebného věku, vstoupila do společenství doživotně. Tak mimořádný byl její talent a ctnosti, že byla zvolena představenou kláštera už jako jednadvacetiletá. Pod jejím vedením a správou opustilo mnoho šlechtických žen život ve světě, aby vstoupily do rozkvétajícího společenství v Altenbergu. Gertruda nechala postavit klášterní kostel k poctě Blahoslavené Panny a sv. Michaela. Dohlížela také na výstavbu nemocnice a hostinského domu přilehlého ke klášteru, a nalezla opravdové potěšení ve službě chudým a ve vykonávání domácích prací v klášteře. Říká se, že jednou, když prala závěs, sluneční paprsky jej držely nahoře dokud neuschl, a nebe tak zjevilo souhlas s její zbožností v nejpokornějších pracech.
Gertruda měla zvláštní talent k smiřování nepřátel. Byla také známa svými přísnými pokáními. V postním období spávala na slámě a o velikonočním týdnu na holé podlaze. Říkalo se o ní také, že měla dar proroctví. Když papež Urban IV. svolával novou křížovou výpravu, dostala Gertruda i pro sestry jeho svolení, aby směly nosit křižácký kříž a připojit se ke křížové výpravě modlitbami a pokáním. Když tento papež zavedl slavení Božího těla, Gertruda byla mezi prvními a nejzapálenějšími podporovateli tohoto svátku, který má svůj počátek v roce 1270, a byl slaven v Altenbergu s nejvyšší vážností. Gertruda byla představenou v Altenbergu 49 let. Zemřela sedmdesátiletá 13. srpna roku 1297. Je portrétována se šlechtickou korunou, křížem na prsou a s monstrancí připomínající její oddanost svátku Božího těla.
30. srpna
Bronislava se narodila kolem roku 1200 v Kamień v současném Polsku. Jako mladá dívka se chtěla stát řeholnicí, ale její otec jí tvrdohlavě bránil. Bronislava byla skleslá, dokud se jí nezjevil sám Pán s ujišťujícím slibem: „Trpělivost, Bronislavo, staneš se mojí chotí.“ Nakonec jí bylo dovoleno vstoupit do společenství sester premonstrátek v Krakově asi v roce 1219.
Bronislava se ocitla okamžitě tváří v tvář skutečnosti kříže, chyběla své matce a poznala, jak těžké je žít ve společenství tolika žen rozdílných povah, a přísnosti konventu se přizpůsobovala pomalu. Bronislava ale hleděla na vše pohledem kříže a brzy byla proniknuta jeho tajemstvím. Ztotožnila se s křížem tak těsně, že jednoho dne v pahorcích u kláštera se jí zjevil ukřižovaný Kristus a říkal: „Bronislavo, jako můj kříž byl tvým křížem, tak také bude moje koruna tvojí korunou.“
Začátkem postního období roku 1241 se Bronislava a některé z jejích sester právě modlily s rukama vztaženýma ve tvaru kříže, když dostaly zprávu, že divocí Tataři postupují rychle na Krakov. Klášter byl v bezprostředním nebezpečí zničení. Bronislava pozvedla kříž, přitiskla ho k svému srdci a řekla sestrám: „Nebojte se ničeho, kříž nás ochrání.“ Pak odvedla sestry do podzemních chodeb pod klášterem, kde zůstaly schovány před vetřelci. Budovy kláštera však ušetřeny nebyly, zhroutily se v plamenech, a zavalily sestry v podzemí. Říká se, že když Bronislava poklepala třikrát svým křížem na skalnaté stěny jejich nedobrovolného temného vězení, otevřela se najednou sestrám chodba vedoucí na svobodu. Po zničení kláštera nalezla většina sester útočiště v nedalekém klášteře, který byl ušetřen. Bronislava však zůstala v ruinách starého kláštera, a s hrstkou zbylých sester postavily chatrče na přespání a dny jim míjely obětováním se chudým, nemocným a nesčetným obětem nájezdu Tatarů. To bylo poslední znamení rozkvětu na kříž zaměřené spirituality, která sama rostla solidaritou s utrpením druhých. Klášter nebyl nikdy za života Bronislavy obnoven. Ona sama nakonec podlehla vážnému onemocnění, když navštěvovala nemocné. Zemřela 29. srpna roku 1259. Je svatou patronkou Krakova, jehož kardinál – arcibiskup se stal v roce 1978 papežem Janem Pavlem II. Bronislava je zobrazována s korunou panenství jak drží kříž, který byl středem naplnění jejího života a spirituality.
13. října
Pierre-Adrien Toulorge se narodil 4. května 1757 v Muneville-le-Bingard, ve čtvrti zvané La Quièze, jako nejmladší ze tří dětí rolnické rodiny. Přijal křest ve stejný den, kdy se narodil. Jeho matka však o čtyři dny později zemřela. Pierre pocítil povolání ke kněžství v dětství, učil se nejdříve na vysoké škole a poté v semináři Coutances. Kněžské svěcení přijal v roce 1782.
Stal se vikářem v Doville, ve velmi chudé farnosti pod patronací premonstrátského opatství Blanchelande. Při návštěvě tohoto společenství se mladý kněz nadchl pro život premonstrátů a požádal, aby se mohl stát také premonstrátem. Dokončil proto noviciát v Beauportu a v roce 1788 se vrátil jako kanovník v Blanchelande. Ale po pouhých dvou letech, v bouřlivých časech Francouzské revoluce, byl přijat zákon o potlačení řeholních řádů. Služebník Boží poté, co dne 10. června 1790 vyjádřil svou touhu pokračovat ve společném životě, byl nucen opustit opatství, nicméně zůstal v okolí. Když zákonem z 26. srpna 1792 byla všem duchovním zastávajícím veřejné funkce uložena přísaha věrnosti civilní ústavě, omylem se domníval, že patří mezi stovky řeholníků diecéze Coutances, kteří byli nuceni uchýlit se do útočiště. na ostrově Angličan z Jersey, odešel z Francie do exilu. Ale když si uvědomil toto nedorozumění, vrátil se do své vlasti a žil v tajnosti a příležitostně slavil eucharistii na území svého bývalého opatství. Politické napětí však postupně rostlo a stále více zasahovalo církev a její služebníky, až se změnilo ve skutečné pronásledování. V tomto historickém kontextu, známém pod jménem „Teror“, byl Pierre-Adrien, který nedávno žil v různých úkrytech, nahlášen úřadům, které zařídily jeho zatčení. V době zatčení, ke kterému došlo dne 3. září 1793, měl u sebe v tašce uchované vlastnoručně opsané mešní modlitby ke cti Ducha svatého a Panny Marie, jakož i svůj bílý premonstrátský hábit a další předměty. V následujících dnech ho správní úřady Carentanu vyslýchaly a obvinily ho z toho, že je „odolný“ kněz, tajný a navíc emigroval. Služebník Boží zpočátku obviněním odporoval. Když si pak uvědomil, že zapření by mu zachránilo život, avšak za cenu lži a diskreditace důstojnosti kněžství, když se definitivně otevřel milosti, překonal svůj strach a přiznal obvinění. Soud ho bez jakýchkoli polehčujících okolností odsoudil ke smrti stětím na gilotině. Ve vězení vydal svědectví hlubokého pokoje a míru a utěšoval ostatní odsouzené.
Poslední noc strávil psaním tří dopisů svému bratrovi a dvěma přátelům, ve kterých vyjádřil své vědomí, že bude zabit z nenávisti ke katolické víře a církvi a že je připraven přijmout, ač nehodný, milost mučednictví. Druhý den, než byl odvezen na místo popravy, ujistil své spoluvězně, že se za ně přimluví a bude se modlit za všechny, dokonce i za pronásledovatele. Potom jim požehnal. S vyrovnanou tváří, znamením pevné víry a nezničitelné naděje, zamířil ke gilotině, vztyčené na náměstí obce Coutances, uprostřed tichého a dojatého davu, když viděl tohoto mladého kněze čelit smrti s velkým klidem v srdci. Služebník Boží byl sťat 13. října 1793. Jeho poslední slova zaslechl svědek, tehdy desetiletý chlapec, který později oznámil, co řekl před smrtí: „Bože můj, do tvých rukou svěřuji svou duši! Prosím tě o obnovu a zachování svaté církve. Odpusť, prosím, mým nepřátelům.“ Jeho tělo bylo pohřbeno na hřbitově svatého Petra v Coutances. Služebník Boží byl okamžitě uctíván jako mučedník Pravdy.
20. října
Životem bl. Jakuba Kerna se prolínají spletité osudy evropské historie první poloviny 20. století. Narodil se 11. dubna 1897 ve Vídni a byl pokřtěn jako Franz Alexander. Bystrý a úplně obyčejný „kluk z Breitenseerstrasse“ pocítil už záhy povolání ke kněžství. Formaci zahájil v arcibiskupském semináři v Hollabrunnu, kde byl průměrně nadaným žákem s mnoha studijními těžkostmi. Rok před vypuknutím první světové války vstoupil do třetího řádu sv. Františka. Do válečného střetu zasáhl osmnáctiletý Franz v říjnu 1915, kdy narukoval do roční dobrovolnické školy pro důstojníky ve Vöcklabrucku. Záhy se ocitl na italské frontě, kde jako voják věrně sloužící vlasti a císaři utrpěl 11. září 1916 vážná zranění. Odchod na zdravotní dovolenou mu však byl povolen teprve na jaře 1917 po půlroční strastiplné cestě vojenskými lazarety. Díky nezpůsobilosti k vojenské službě se mohl vrátit do Vídně a začít se studiem teologie v tamějším semináři. Zkušenost s utrpením považoval za součást procesu zrání: „Trpěl jsem. Cítím se velmi šťastný, podobně jako po dobrém skutku a věřím, že nyní smím vstoupit do svaté síně kněžství alespoň trochu očištěný.“
Konec války a rozpad monarchie přivodil v nitru Franze Kerna hlubokou změnu, která vyústila v rozhodnutí nabídnout sebe a své povolání jako smírnou oběť za jiného: chce nastoupit na místo dr. Isidora Zahradníka, který opustil klášter na Strahově a vstoupil do nově vzniklé Československé církve husitské. Rozhodnutí stát se premonstrátem nakonec přivedlo Franze do kláštera Geras, ležícího blízko českých hranic, kde 18. října 1920 přijal řeholní jméno Jakub. I přes podlomené zdraví je znám jako veselý a vlídný spolubratr. Když 20. října 1921 složil sliby na tři roky a vzdal se zbytku svého jmění, napsal svému příteli: „Podívej, teď mi už nic nepatří a nevěřil bys, jak jsem šťastný.“ O rok později byl s dispenzí vysvěcen na kněze. V noci před primicí ho postihlo chrlení krve. „Na zemi není žádná radost dokonalá, i když je to ta nejčistší a nejsvětější. Primiční den mi připadá jako Květná neděle. Vjezd do Jeruzaléma, především slavnost. Potom přijde velikonoční týden.“ Zbývající dva roky svého života prožil ve velkých bolestech a utrpení. Vzhledem k oslabení organismu musel podstoupit operaci bez narkózy. Vše snášel při vědomí, dokonce se ještě lékaři omluvil za tak obtížnou práci. Před přijetím viatika pronesl: „První a poslední svaté přijímání se má uskutečnit zvlášť slavnostně. Dnes bude mé poslední svaté přijímání. Věčné sliby budu už skládat v nebi.“ Jakub Kern zemřel 22. října 1924 v pověsti svatosti. Roku 1956 započal ve Vídni proces blahořečení, který byl úspěšně zakončen v Římě v červenci 1997. O velikonocích 1998 byly ostatky blahoslaveného přeneseny do kaple Jakuba Kerna před basilikou v Gerasu.
26. října
Gilbert se narodil ve francouzské šlechtické rodině v Courtenai ke konci 11. století. Byl vychováván jako rytíř na dvoře krále Ludvíka „Tučného“ a Ludvíka „Mladšího“. Tady se rozvíjel jeho talent zbožného džentlmena, obratného diplomata a dravého válečníka. Nakonec se usadil na rodinných statcích v Auvergne se svojí ženou Petronillou a dcerou Ponzií. Gilbertův domov se nacházel blízko premonstrátského opatství v Dilo, jehož opat Ornulph se stal Gilbertovým duchovním pastýřem a učitelem. Na křížovou výpravu asi v roce 1146 byl pozván vybízecím osobním dopisem sv. Bermarda z Clairvaux. Opat Ornulph povzbuzoval Gilberta, aby na povolání do armády odpověděl. Gilbert tedy vstoupil do armády francouzského krále Ludvíka a německého císaře Konráda a cestoval přes Uhry a Konstantinopol až do Svaté země.
Gilbert rychle odhalil, že největším nepřítelem křesťanského vojska nejsou pohané, ale nedostatek disciplíny a pravé víry mezi samotnými křižáky. Dvakrát byla tato ohromná armáda zavedena do léčky vlastními vojáky, kteří byli pohany podplaceni. Ve skutečnosti byla armáda tak demoralizovaná, že král i císař hledali nové nezkažené důstojníky. Gilbert byl vybrán jako jeden z hlavních velitelů armády. Svou válečnou statečností a duchovním rozhledem pomohl dovést armádu k jednomu z jejích drtivých vítězství na cestě z Efezu do Jeruzaléma.
Po dvou letech se ale Gilbert vrátil domů. Byl tak plný smutku a ošklivosti nad duchovním stavem světa, který poznal v zahraničí, že se rozhodl nastoupit řeholní život. Na radu opata Ornulpha a se souhlasem své ženy a dcery odebral se Gilbert do divočiny ve Neuf – Fontaines. Postavil tam nemocnici pro chudé, a nakonec s pomocí s pomocí opata Ornulpha založil založil v Neuf – Fontaines opatství. Opat Hugo z Premontré později jmenoval Gilberta prvním opatem v Neuf – Fontaines. Současně Petronilla a Ponzia založily klášter sester premonstrátek v Auberterre. Petronilla byla jeho první představenou, a po její smrti nastoupila Ponzia. Opat Gilbert strávil zbytek svých dnů ošetřováním chudých a nemocných s velkou láskou. Říká se, že když jeho slzy padaly na rány, ty byly okamžitě uzdraveny. Matky nosívaly své neduživé a postižené děti ke Gilbertovi, který jim žehnal a četl při tom evangelium (Mt 19,14): „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně, neboť takovým patří království nebeské.“ Od těch dnů je Gilbert vzýván při péči o nemocné děti. Gilbert zemřel 6. června roku 1152 a byl pohřben na hřbitově chudých podle svého přání. Je zobrazován jak šlape po štítu a meči, symbolech války, a jak nese vztyčenou křižáckou vlajku k dokreslení faktu, jak Gilbert přenesl ducha křižáckých výprav do služby svému nebeskému králi.
14. listopadu
Siard se narodil ve vážené rodině ve Frísku asi v polovině dvanáctého století. Jako malý chlapec šel studovat vyhlášenou školu premonstrátského opatství v Mariengaardenu. Siard dával najevo své zaslíbení už od začátku, a nakonec oznámil své přání vstoupit do společenství. Do řádu byl přijat sv. Bedřichem, prvním opatem v Mariengaardenu. Když opat Jan, třetí nástupce Bedřicha, byl blízko smrti, vydal 20. června roku 1194 nařízení, že Siard bude jeho nástupcem. Tak se Siard stal pátým opatem v Mariengaardenu. Jeho životopisec poznamenává: „Jako plášť Eliášův padl na Elisea, tak plášť sv. Bedřicha padl na Siarda.“
Jako opat odmítal některá ustanovení odlišností oděvů, a mezi svými bratry trval na ustanovení rovnosti. Siard byl znám strohým způsobem života. Jeho pokoj byl holý, a on sám často spal na podlaze. Proslul jako přítel a zastánce chudoby. Všiml si, že v jiných opatstvích byla chudina odstrčena stranou, zatímco bohatí a vybraní hosté byli přijímáni s otevřenou náručí. To Siard netoleroval. Rád sám rozdával chleba chudým, a dokonce si bral na cesty sebou zásoby, které pak cestou mezi chudé rozdával. Siard se často připojoval k ručním pracím bratrů, zvláště v době žní a při stavbě hrází proti trvalé hrozbě Severního moře.
Jednou, když Siard cestoval se svými spolubratry, stalo se, že minuli hlučnou slavnost s hudbou a tancem. Zastavil a obrátil se ke svým bratrům s komentářem: „Jen si představte, jaké radostné písně musí zpívat andělský chór, když oslavují obrácení jediného hříšníka.“ Při jiné cestě se setkal se svým starým přítelem, který oslepl. Když ho postižený přítel poznal, byl Siard tak pohnut soucitem, že se modlil za uzdravení tak, že oči toho člověka na místě prohlédly. Siardův přísný režim ale nebyl u spolubratrů oblíben. Roku 1230 se jeden kanovník pokusil opata Siarda zavraždit nožem, když opat usínal. Opatovy výkřiky zapůsobily na bratry tak mocně, že byl pouze lehce zraněn, a jeho život byl ušetřen. Později v tom samém roce 17. listopadu opat Siard zemřel. Je zobrazován v oděvu opata s chlebem pro chudé, s lopatou, symbolem své manuální práce a s pšenicí, kterou v potu tváře sklízel.
